Co znamená,že Sýrie a Libanon zahájily diplomatické vztahy?

Damašek tvrdil, že vydělení libanonského území z širšího syrského území bylo západním kolonialistickým aktem ze strany Francie. Připomeňme, že Sýrie je mnohem větší a téměř výhradně sunnitská země, zatímco sousední Libanon je podstatně menší a nábožensky různorodý. V minulosti byl také více vystaven západním vlivům, je bohatší a liberálnější, a cítí se být výjimečným případem v arabském světě.

Libanon byl skutečně do určité míry umělým útvarem, a po větší část své existence balancoval na okraji vnitřního konfliktu. Když v 70. letech v zemi skutečně vypukla občanská válka, Sýrie využila příležitost a poslala tam svou armádu. Syřané v zemi po téměř třicet let zůstali, což velká část Libanonců zejména ke konci považovala za okupaci. Damašek své vojáky stáhl teprve poté, co se v roce 2005 ocitl v choulostivém postavení. Kdosi tehdy zabil asi vůbec nejvýznamnějšího libanonského politika Rafíka Harírího, a protisyrsky naladěné síly v Libanonu začaly tvrdit, že pachatelem je Sýrie. Po celém Libanonu se konala mohutná shromáždění proti zasahování Sýrie do libanonských záležitostí, a tato takzvaná "Cedrová revoluce" nakonec vedla k více méně nedobrovolnému odchodu Syřanů.

Brzy se ukázalo, že Libanonci nejsou v otázce vztahu k Sýrii tak jednotní, jak se zdálo. Zatímco prozápadně orientovaní lidé, většinou z řad sunnitů, křesťanů a Drúzů, jsou orientovaní proti syrsky, chudí a dlouho opomíjení šíité považují Sýrii za svého spojence, a spolupracují také s Íránem - nejznámější šíitskou organizací je nepochybně hnutí Hizballáh.

O něm se mluví v souvislosti s útoky na Izrael, ale zásadní úlohu hraje i ve vnitrolibanonském životě, mimo jiné právě jako převodní páka syrských a íránských zájmů.

Libanon tedy po Cedrové revoluci v roce 2005 ztěžka udržoval vnitřní stabilitu mezi prozápadním a prosyrským blokem, a udržoval si iluzi, že už je na Sýrii zcela nezávislý.

Tuto hru hrála i Sýrie, která nyní po více než 60ti letech udělala spíše symbolický krok - oba státy u souseda otevřely ambasádu. Sýrie ovšem zatím nejmenovala svého velvyslance, přesto že dohoda o otevření velvyslanectví byla podepsána již na podzim minulého roku, což celkový dojem z nápravy vztahů trochu kazí.

Na Libanon se nyní upírají zraky mnoha lidí, a všichni čekají, jak se tyto děje dále vyvinou. Už více než čtyři roky probíhá mezinárodní vyšetřování atentátu na Harírího, který hnutí za osvobození ze syrského sevření odstartoval. Stopy skutečně vedou do Damašku, údajně dokonce až do bezprostřední blízkosti prezidenta Assada, ale pokud mezinárodní tribunál skutečně odsoudí vysoce postavené Syřany, bude to znamenat další napětí mezi nerovnými státy, a také vnitrolibanonský rozkol.

Libanon zatím také nepřiměl Sýrii k tomu, aby mu vysvětlila osudy několika set Libanonců, kteří byli odvlečeni do Sýrie a od té doby se po nich slehla zem. Nikdo si nedělá iluze o úspěšnosti pokusů zabránit tomu, aby Sýrie nefungovala jako zprostředkovatel íránského vlivu na hnutí Hizballáh, které do budoucna pravděpodobně zablokuje jakýkoli pokus libanonské elity přiklonit zemi k západu.

Už zhruba za 3 měsíce se v Libanonu budou konat volby, a oba bloky, prozápadní a prosyrský, mají šanci zvítězit - napětí tedy s každým dnem vzrůstá.

Osud samotného Libanonu možná svět tolik nezaměstnává, ovšem další cesty této malé, ale potenciálně velmi úspěšné země jsou lakmusovým papírkem situace v celé oblasti. To ještě více platí o samotné Sýrii, která dosud z vlastních důvodů sloužila jako nástroj íránské politiky - známá je jeho podpora libanonského hnutí Hizballáh a palestinského Hamasu.

Vliv nearabského Íránu v oblasti však sledují arabské státy s velkou nevraživostí, a jejich hněv se proto upíral i na Sýrii. Nyní mnohé z arabských mocností, zejména Saúdská Arábie a Egypt, začínají měnit taktiku. To samé platí i pro Obamovy Spojené státy. Místo tlaku na Damašek a izolaci nabízejí zapojení tohoto státu a jednání s ním. Arabští státníci už jednali se syrskými představiteli a nabídli jim návrat do arabské náruče za to, že se Sýrie odkloní od Íránu a zapojí se do hlavního proudu arabské politiky. O totéž mají zájem i USA, do Damašku během pár týdnů v tichosti zamířilo už několik delegací, včetně zástupců amerického ministerstva zahraničí.

Washington se domnívá, že pokud by se podařilo vyvázat Damašek ze spojení s Teheránem, znamenalo by to velké přeformátování poměrů v oblasti. Nabízejí mu konec diplomatické izolace, hospodářskou podporu a další výhody. Zatím ovšem Sýrie těžila z prominentního postavení v íránské hře, a Teherán umí být štědrý - jako ropný exportér měl co rozdávat. Zatímco íránské kapsy se nyní vyprazdňují, Američané jsou nyní ochotni jít hodně daleko.

V rámci pokusu odlákat Íránu jeho nejdůležitějšího spojence, bude Washington tlačit i na Izrael, aby se se Sýrií dohodl na míru a vrátil jí Golanské výšiny, kterých se Izraelci zmocnili v roce 1967.

Je známo, že Sýrie po znovuzískání Golan velmi touží, a uzavření míru s Izraelem by jí možná za to stálo. Západ a arabské země by pro změnu zas mohli po Sýrii chtít, aby přestala ovlivňovat dění v Libanonu, ukončila podporu Hamasu a Hizballáhu a zabránila průniku povstalců přes dlouhou syrsko-iráckou hranici.

Pokud by se vymanění Sýrie s íránského zápřahu podařilo, znamenalo by to velké prolomení ledů. Zatím se ale hromadí méně povzbudivé spekulace - například o tom, že první obětí sbližování Sýrie a západu bude objektivita vyšetřování smrti Rafíka Harírího. Dost těžko si lze představit, že vyšetřovatelé dospějí k závěru, že Harírího zabili syrští agenti a na to Amerika, Francie a Saúdská Arábie, vesměs někdejší blízcí spojenci Harírího, začnou se Sýrií jednat jako s novým přítelem. Je-li to přítel tak důležitý, pak je lépe nevědět, co dělal dříve, když se ještě kamarádil s Íránem, a Sýrie si je svého obrovského významu pro Západ i arabské země vědoma.

Zdá se tedy, že otevření ambasády v Libanonu je ze strany Sýrie krok, který si s přehledem může dopřát, protože vzhledem k současné mezinárodní konstelaci bude tato země vítězem ať se rozhodně přidat k Západu, a nebo zůstane ve spojení s Íránem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .