Co všechno může způsobit změna podnebí

Zamrzlá Temže, 1677 (neznámý umělec)

V 17. století narušily dlouhé zimy a chladná léta po celé Evropě vegetační dobu a zničila úrodu. Bylo to nejmrazivější století v době růstu ledovců, který trval od počátku čtrnáctého do poloviny devatenáctého století.

Léto roku 1641 bylo v Evropě nejchladnější za posledních šest set let a v zimě na přelomu let 1641 a 1642 byl největší mráz, jaký byl do té doby zaznamenán. V neobvyklém chladnu byl led na Bosporu a v Baltském moři tak silný, že po něm mohli lidé přecházet z jedné strany průlivu na druhou.

Podle článku v americkém deníku New York Times veliká zima v Evropě a mimořádné počasí vyústily v řadu suchopárů, zátop a neúrod, kterým se přičítalo nucené stěhování, ale i války a revoluce. Osudný souběh lidských a přírodních pohrom vymazal v této oblasti až třetinu lidského osídlení. Dnes existují dva způsoby, jak hodnotit následky změn podnebí. Na základě současných trendů můžeme buď předpovídat budoucnost, nebo zkoumat dobře zdokumentované dějinné události.

To, co se dělo v 17. století, podporuje názor, že výrazné změny počasí mohou mít katastrofické politické a sociální následky. Zpravodajské služby současných států varují před podobným dopadem oteplování planety. Mohou to být například častější, ale nepředvídané krize ovlivňující dodávky vody, potravin a energie, ale i veřejné zdraví. Státy na to nemusí stačit a hlad může postihnout velké množství jejich obyvatel. Zátopy a nemoci mohou překročit hranice a vést k vnitřní nestabilitě a mezinárodním konfliktům.

Odborníci ve vědě o Zemi rozlišili tři globální faktory, které působily v 17. století. Byla to zvýšená aktivita sopek, dvakrát víc událostí souvisících s klimatickým jevem El Niño, kdy je podél tropického západního pobřeží Jižní Ameriky neobvykle teplý oceán, a také prakticky úplné vymizení slunečních skvrn, které omezí ohřívání Země zářením Slunce.

Sluneční skvrny

Lidé zažili v 17. století po celém světě takový rozmach pravidelných i občanských válek, rebelií a zhroucení států, o jakém nebylo slýcháno v předchozí ani následující době. Jen v roce 1648 ochromily vzpoury Rusko, které bylo největší zemí na světě, i Francii, která byla v té době nejlidnatějším státem. Na Ukrajině, v Anglii a ve Skotsku vypukly občanské války a rozzlobení poddaní uškrtili v největším evropském městě Istanbulu sultána Ibrahima.

Za všechny katastrofy 17. století nemohlo jen podnebí, ale často k nim výrazně přispělo. Epidemie pravých neštovic a moru, byly běžnější v době neúrody. Když v říjnu 1641 povstali irští katolíci a vyhnali protestanty z jejich domovů, přišly nečekaně silné mrazy se záplavami sněhu i tam, kde se sníh vyskytoval velmi zřídka. Tisíce protestantů zemřely vyčerpáním a politický protest se změnil v masakr, který volal po pomstě. Oliver Cromwell tím později ospravedlňoval surové tažení, které obnovilo protestantskou nadvládu v Irsku.

Chladno si vybralo i přímou daň. Západní Evropa zažila nejhorší neúrodu v roce 1648. Když stouply ceny chleba, vypukly nepokoje na Sicílii, ve Stockholmu i jinde. V Alpách byla ve 40. letech 17. století chudá vegetace. Zanikla pole, statky i celé vesnice – v té době se zalednění rozšířilo nejvíce od poslední ledové doby. Neúroda a hlad se podepsaly i na francouzské armádě. Vojáci narození v druhé polovině 17. století byli průměrně o stopu nižší než ti, kteří se narodili po roce 1700. Totéž platilo pro vojáky narozené v době hladu.

Extrémní počasí se v 17. století nedotklo jen velmi mála zemí. Sucho a katastrofické neúrody v Číně provázely stoupající daně a omezování vládních programů, což vedlo k vlně banditismu a chaosu. Hladovějící klany v Mandžusku se vydaly na surová tažení, která se protáhla na celou jednu generaci.

Severní Amerika a západní Afrika zažily hladomory a barbarské války. V Indii přišly po suchopáru povodně, které mezi lety 1627 a 1630 zabily v Gudžarátu více než milion lidí. Na japonském ostrově Kjúšú vypukly po několika neúrodách hromadné vzpoury. O pět let později přišel hladomor a po něm neobvykle krutá zima. O život přišlo půl milionu Japonců.

Výbuch sopky

Žádný lidský zákrok nedokáže odvrátit výbuch sopky, zastavit epizodu El Niña ani pozdržet nástup sucha, přestože příroda může v těchto případech způsobit hlad, hospodářskou krizi a politickou nestabilitu. Ale na rozdíl od našich předchůdců, kteří takové věci zažili před 350 lety, máme dnes zdroje a technologii, abychom se na ně mohli připravit.

Následky nečinnosti v tomto směru názorně ukazuje příklad afrického Somálska. Sucho v letech 2010 až 2012 způsobilo místní hladomor, k němuž přispěla dlouholetá občanská válka, která komplikovala nebo znemožňovala mezinárodní humanitární pomoc. Na tyto hrůzy doplatilo životem asi 250 tisíc lidí. Polovině z nich nebylo ani pět let.

V 17. století připravil osudný souběh počasí, válek a povstání o život miliony lidí. Přírodní katastrofa obdobných rozměrů – ať už ji zavinili lidé nebo ne – by mohla mít miliardy obětí. Spousty lidí by se mohly stát obětí hospodářské krize a násilí. Takovým následkům může zabránit jen mezinárodní bezpečnostní a ekonomická spolupráce. V době, kdy se stále dohadujeme, jestli může lidská aktivita způsobit změnu podnebí, se můžeme podívat do dějin a důkladně se připravit na katastrofy, na kterých se bude podílet počasí.

Zpracováno ze zahraničního tisku.