Co táhne egyptské Núbijce do staré vlasti, přestože je celá pod vodou?
Nucené přesuny obyvatelstva přinesly vždy lidské neštěstí. Ať už bylo přesídlení vynucené politickými důvody, nebo rozvojovými.
Svou vlast museli opustit všichni egyptští Núbijci, aby umožnili výstavbu obří Asuánské přehrady. Před půl stoletím dopluly poslední parníky s tmavými Núbijci a jejich nábytkem do Asuánu. Krátce na to začala hladina přehradního jezera stoupat.
Padesát tisíc lidí našlo nový domov o stovky kilometrů dále na sever. Přírodní Núbijci, kteří byli celé generace svázaní s vesnicemi a políčky na březích Nilu, se museli nastěhovat do hustě nastavěných, malých a nedokončených betonových domků na okraji pouště. Svou nádhernou vlast už nikdy nemohli spatřit. Všechno zatopila voda.
Núbijci jsou největší etnickou menšinou Egypta. Pro tmavou pleť se stávají terčem rasistických narážek ostatních Egypťanů. Se svým osudem se nikdy nesmířili. První průkopníci z řad tohoto afrického etnika se začínají vracet na břehy přehradního jezera do blízkosti původních vesnic. Co je táhne zpátky do Núbie, přestože je celá pod vodou?
Naložili nás na dva parníky
V otevřeném společenském domě uprostřed vesnice Abú Simbel se připravuje núbijská svatba. Abú Simbel je známý spíše skalními Ramessovými chrámy, tahle vesnice je od nich ale 300 kilometrů daleko.
Přesto s nimi má společného víc, než jen jméno. Sem totiž egyptská vláda přesunula obyvatele původní vesnice Abú Simbel, která ležela v nilském údolí u skalních chrámů. Dnes je pod vodou Asuánské přehrady.
Nový Abú Simbel, stejně jako další nové núbijské vesnice, leží uprostřed běžného egyptského osídlení. Přesto se núbijská obec od egyptské na první pohled liší. Je tu čisto, domy jsou upravené a mají vkusně namalované barevné fasády. Místní lidé jsou černí Afričané v dlouhých bílých košilích - prostě Núbijci.
Africký je i jejich jazyk. Na oficiální části svatebního obřadu jsou jen muži. Šejch čte z koránu a mladý budoucí novomanžel se drží u stolu za ruku se svým budoucím tchánem. Sepisují svatební smlouvu a předávají si část věna v podobě zlata v malém červeném sáčku.
Starší muži po skončení obřadu jdou do jednoho z domků uprostřed vsi. Tihle pánové pamatují starý Abú Simbel, i přesun do nového bydliště. Radžabu Džáirovi bylo v době vysídlení 12 let:
"Bylo to v červnu 1964. Naložili nás v Abú Simbelu na dva parníky - jeden sloužil k přepravě nábytku, druhý byl pro nás. Lodě nás dopravily do Asuánu a pak nás rozvážela auta do nových vesnic. Byl jsem z toho transportu smutný. A smutný jsem doteď," vzpomíná na 50 let staré události Radžab.
Dvacetiletý syn jeho kamaráda Abbáse pouští z počítače núbijskou hudbu. Jako pozadí má na obrazovce motiv ze staré Núbie.
"My jsme neměli představu, do čeho a kam jdeme. Kdybychom to byli věděli, nikdy bychom Núbii neopustili. Říkali nám, že se musíme obětovat pro Egypt, že je to v zájmu vlasti. Měli jsme tam všechno, domek, políčka, pěstovali jsme pšenici, boby, datlové palmy," zamýšlí se Radžab nad okolnostmi odchodu.
Voda zatopila celou naši vlast
Ve staré Núbii nebyla elektřina ani silnice, všechno se vozilo na lodích po Nilu a svítilo se petrolejkami. Lidé tam byly ve vlastnoručně postavených domech šťastnější.
Intimitu staré Núbie na okraji otevřené pouště a se spoustou cizích sousedů, napodobit nejde: "Největší rozdíl je v bezpečnosti. Tam ve staré vlasti bylo bezpečno, lidé byli mírní. Tady bezpečno není. Tam jsme se všichni znali, všichni jsme byli Núbijci. Tady vedle nás žijí i Egypťané," stěžuje se Radžab.
Odsunu Núbijců byl osobně přítomný profesor Evžen Strouhal. Byl členem expedic do Núbie v rámci akce UNESCO na záchranu núbijského dědictví před napuštěním přehrady. Núbijci ho zajímali především z hlediska fyzické antropologie.
"Museli si sbalit všechno, co mohli popadnout do rukou, brali si drůbež v bedničkách i nábytek. Všechno to šlo parníky. Já jsem byl v přístavu Šellál, tam přijela loď plná jejich nábytku a zvířectva, a za ní přijela druhá, a tam byli oni," vzpomíná profesor Strouhal na samotný odsun.
Veselá podívaná to podle něj nebyla: "Ti lidi byli smutní, zádumčiví, nějaké interview jsem nebyl schopen z nich vymámit. Někteří lidé mi naznačovali, že důvěřují prezidentovi Násirovi, přesun se udál bez zvláštních situací," říká profesor Strouhal.
S československými egyptology se účastnil expedic do Núbie od roku 1961 a viděl na vlastní oči Núbii obydlenou, přesun obyvatel, i Núbii opuštěnou: "Přijeli jsme do vesnice, která byla čerstvě opuštěná, tam jsme si nafotili různé průpovídky, které napsali při loučení, to bylo dojemný. ´Loučím se s tebou, můj dome, který jsem si sám vybudoval´, oni si to stavěli všechno sami," vypráví profesor Evžen Strouhal ve své pracovně na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Věci, které Núbijci na místě zanechali a které profesor Strouhal se spolupracovníky nalezl, tvoří dnes Núbijskou sbírku Náprstkova muzea v Praze. Někteří Núbijci si cestu do staré vlasti nakonec našli. Poblíž původní vesnice Abú Simbel a na dohled od přestěhovaných skalních chrámů si jeden z nich postavil dům po vzoru svých předků.
Nedaleko věhlasných chrámů hledí Fikrí Kášif na hladinu obrovského jezera. Desítky metrů pod vodou se rozpouští jeho starý rodný dům. "Dlouho jsme doufali, že stavba přehrady je něco vzdáleného, že se nás nedotkne. Pak voda zatopila celou naši vlast."
Teď sedí na verandě jeho splněného snu. Před deseti lety si tady, nedaleko přemístěných chrámů, blízko utopené rodné vesnici, postavil dům. Z nepálených cihel, s omítkami ozdobenými přírodními barvami, tak jak to Núbijci dělávali kdysi.
Dům je i hotelem i neformální kulturním centrem. Fikrí tu shromažďuje a digitalizuje fotografie ze staré Núbie a buduje knihovnu. Snaží se oslovit přesídlené Núbijce, aby se sem, do míst původní vlasti, vraceli a případně usazovali. Z magneťáku hraje núbijská hudba a hlas zpěváka patří přímo Fikrímu Kášifovi.
"Snažím se hrát s místními kamarády tradiční núbijskou hudbu, vrátit jí život. Núbijská hudba nemá s arabskou nic společného. Arabská je orientální, spočívá na čtvrttónech, od Asuánu na jih už je to hudba africká," vysvětluje Fikrí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
