Co s přebytečným oxidem uhličitým? Uložíme ho pod zem!

Kromě boje proti emisím CO2 je to otázka, co s opuštěnými doly po ukončení těžební činnosti. Skleníkový plyn se prostě do nich uloží. Zabývá se tím například Alexandros Tasianas z Řeckého centra pro výzkum a technologie (Centre for Researche and Technology Hellas, CERTH).

O tom, že tato metoda může mít praktický vliv na ovzduší a klima, nepochybuje.
„Samozřejmě, že to může být příspěvek k jednotlivým aktivitám a činnostem, se kterými určité vlády přicházejí s cílem zmírnit dopady emisí CO2. A nezůstává jen u teorie. Ukládání oxidu uhličitého funguje už v praxi. Několik desetiletí se mu věnují Norové a v Severním moři mezi Velkou Británií a Norskem se oxid uhličitý do podzemí vtlačuje od 90. let. Pravda, několik málo v současnosti probíhajících projektů těžko může mít širší globální dopad. Ale ty objemy, které se napumpovaly pod zem, nám necirkulují v ovzduší.“

A to už určitý, byť nepatrný, význam má. Při hledání vhodného místa se prověřuje seismická aktivita a také průběh předchozí těžby, většinou jde o ropu nebo plyn. Prostředí musí stabilní. Tedy nesmí tam být nějaké pukliny, kterými by mohl plyn unikat.

„Na podloží potřebujeme porézní horninu, například pískovec. Do ní se pak oxid uhličitý pumpuje. Nad ní musí být neprostupné nadloží z pevné horniny. Celá ta metoda nese označení CCS – Carbon capture and storage - zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Spočívá v tom, že úložiště se nachází blízko zdroje CO2, třeba u nějaké elektrárny,“ vysvětluje Tasianas.

Významnou roli může sehrát Řecko, zemětřesení navzdory

Zdá se, že další evropskou zemí, kde se bude CO2 ukládat ve velkém, bude Řecko. Vytipovaných míst tam mají geologové několik, a to jak pod mořem, tak pod pevninou.
„Producenti oxidu uhličitého jsou k nám velice vstřícní. Zatím se tedy nacházíme ve fázi vědeckého projektu, injektáž jako takovou ještě neprovádíme. Ale producenti oxidu uhličitého se nám snaží pomáhat s vývojem zařízení pro zachycování CO2,“ hýří optimismem Tasianas.

Se svými kolegy se zaměřuje na oblast Helénského příkopu v severozápadním Řecku. Právě v této oblasti probíhala těžba a v současnosti se tam nachází několik elektráren. Naprosto ideální místo pro zkoumání možností ukládání oxidu uhličitého.

Řecko patří mezi seismicky nejaktivnější oblasti jak z evropského pohledu, tak i v měřítku celosvětovém. Přesto se zdá, že to nevadí.
„Ukazuje se, že zemětřesné aktivity by se na úložištích neměly projevit. Ale je potřeba provést ještě několik studií, abychom měli úplnou jistotu. Seismická aktivita je totiž z geologického pohledu lokální. A máme vypozorováno, že v těch oblastech, o které se zajímáme, je nebezpečí zemětřesení, ve srovnání se zbytkem Řecka, velmi nízké,“ uklidňuje Tasianas.

Konec těžby a začátek ukládání CO2 – krásná symbióza

Některým řeckým nalezištím zásoby zemního plynu dochází, nejvyšší čas tedy s ukládáním CO2 začít. Ukazuje se totiž, že ukládání plynu ještě v průběhu dobíhající těžby se vyplatí. Vtlačováním CO2 se totiž původní produkt vytlačuje.

V Řecku našli geologové několik vhodných míst pro skladování CO2, a to jak pod mořem, tak pod pevninou|foto: Alexandros Tasianas

V Helénském příkopu přípravy vrcholí. „Ze strukturálního hlediska je to poprvé, co jsme se dopracovali k 3D modelu celého území Helénského příkopu. Vidíme tak jednotlivé vrstvy a hlavně víme, jaký objem nám to úložiště skýtá. Právě tento model nám umožňuje říct našim technikům, kde provést vrty, protože dnes máme daleko přesnější představu o objemech, v kterých místech nám ten příkop co nabízí. Víme už tedy přesně, kam plyn směřovat, aby nedošlo k jeho únikům. Nejhlubší místo se nachází 4,2 kilometrů pod zemským povrchem. Ale to není to nejdůležitější, co hledáme. Musíme totiž brát v potaz podzemní tlaky a teploty. Takže pro to úložiště jsou vhodnější mělčí oblasti.“

Vytipovaly se tak dva rezervoáry, které dohromady pojmou 728 gigatun oxidu uhličitého. Elektrárny v této oblasti vyprodukují asi 13 milionů tun CO2 za rok. Prostými počty tak dojdeme k tomu, že při zachování stejné produkce by se úložiště zaplnilo za 56 tisíc let. A protože ropa a zemní plyn se stále těží – čímž vznikají nová a nová potenciální úložiště – můžeme bez nadsázky říct, že toto je řešení na několik tisíc let dopředu. Předpokládá se, že během nich oxid uhličitý s horninou zreaguje. Nebezpečí by tak nemělo hrozit ani při dopravě plynu pod zem, to díky bezpečnostním opatřením, ani později.

Kdy se v Helénském příkopu s injektáží oxidu uhličitého do podzemí začne, není zatím jisté. Můžeme ale říct, že geologický průzkum vrcholí, tudíž je to na dobré cestě.