Co přinesl rok 2000 na domácí politické scéně

Je jistě mnoho dílčích a menších důvodů, které se na současném stavu politické scény, na vztahu veřejnosti k oné "politice" i na celkové pověsti republiky podílely. Nicméně - sledujeme-li jakousi "vyšší" linii polistopadového vývoje - potvrdilo se i v roce 2000, že období postkomunistické transformace zdaleka neskončilo, jak kdysi vyhlásil tehdejší premiér Václav Klaus, nýbrž přešlo do ( v případě České republiky strnulé) fáze pozičního politického boje o podíl na moci. Na tomto místě je dobré vzpomenout si na politologické teze lorda Dahrendorfa, který na počátku devadesátých let rozčlenil možný vývoj postkomunistických zemí do tří fází. V té první fázi šlo o ustavení zcela nových, pro celou společnost (včetně politické reprezentace) nezvyklých, nezažitých a nepraktikovaných základů demokratického ústavního systému. V následující fázi by měli nastoupit k dílu politici, jejichž úkolem je přesvědčit občana osmysluplnosti a (pro mnohé těžko zahlédnutelných) výhodách demokracie, rodící se na nově vznikajících vazbách tržního hospodářství. Ve třetí fázi vývoje - podle lorda Dahrendorfa - přichází čas občanů (veřejnosti). Jde v ní o to, aby občan pochopil (příslušnou změnou postojů a návyků, které sebou společnost vleče z období totality), že není loutkou v rukou politiků, že není statistickou položkou ve státní mašinerii, nýbrž že má svou hodnotu i svůj podíl na fungování celku, tedy státu.

Problém je v tom, že Česká republika se jaksi "zasekla" v poměrně nehybné pozici kdesi uvnitř druhé fáze. Politická scéna, znehybněná opoziční smlouvou, není schopna plnit onu přesvědčovací funkci ve prospěch demokracie a volného trhu. Jednu z hlavních příčin je možné snadno zahlédnout - je jí: příliš velká provázanost mocenských a ekonomických struktur, jinými slovy: účelové spojení rádoby demokratických politiků s krutě postkomunistickými ekonomickými manažery vytvořilo polomafiánské politicko-obchodní spolky, které jen těžko vysvětlují veřejnosti, že to, co konají, konají ve společný (nikoli jen vlastní) prospěch. Pravda, různí mluvčí vládnoucích struktur se snaží veřejnost přesvědčovat o (většinou) "svých jediných pravdách", nicméně takovým pohříchu arogantním způsobem, že to nepřináší ani dostatečné vysvětlení různých mocenských rozhodnutí, ani větší důvěru ve schopnosti politické reprezentace.Připojíme-li k této malé či nedostatečné komunikaci ještě setrvalou nepřesvědčivost práce obou komor Parlamentu, nijak se nelepšící situaci v oblasti vymahatelnosti práva - tedy činnost nezávislé justice a (mírně, leč setrvale) klesající autoritu prezidenta republiky - vidíme poklesávat všechny tzv. "pilíře demokracie".

Vzhledem k tomu, že jediným korektivem, který na tento neblahý stav může upozorňovat jsou sdělovací prostředky (což také činí), a vzhledem k tomu, že zdánlivě nejsnazší přístup mohou mít (nebo si to alespoň myslí) mocenské struktury k tzv. "veřejnoprávním" médiím, je celkem jasné, kde leží příčiny velké krize v České televizi, která v prosinci hladce zastínila všechny předchozí skandály a aféry roku 2000. Mylnou kalkulací části politické scény se ukázalo to, že všeobecnou neúctu k zákonům lze libovolně přenášet na všechny oblasti, a že politické zneužívání nedokonalých liter zákona je beztrestné.

Dílčím důvodem tohoto stanoviska bylo též například přesvědčení, že za výsledek, který se vyjevil vůlí lidu v podzimních volbách do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu jsou zodpovědna údajně prý "zaujatá" média. To je omyl - za případné volební neúspěchy či úspěchy je zodpovědný - neúspěšný či úspěšný politik. Takhle jednoduché to je…

Vládní kabinet doznal v roce 2000 řady změn. Na začátku února nastoupil na již v prosinci Ivanem Davidem uvolněný post ministra zdravotnictví Bohumil Fišer. V březnu vládní místa opustili: ministr bez portfeje Jaroslav Bašta; ministr vnitra Václav Grulich; ministr dopravy a spojů Antonín Peltrám a ministr pro místní rozvoj Jaromír Císař. Ministrem bez portfeje (a na rozdíl od svého předchůdce Jaroslavy Bašty, také bez vlivu na zpravodajské služby) se stal Karel Březina. Do funkce ministra vnitra nastoupil Stanislav Gross, ministrem dopravy a spojů se stal Jaromír Schling a post ministra pro místní rozvoj obsadil Petr Lachnit.

V závěru roku, uondán marnými pokusy o reformu justice, rezignoval na svou funkci jediný nestraník v sociálně demokratické vládě - ministr spravedlnosti Otakar Motejl. O pár týdnů později byl zvolen prvním ombudsmanem - ochráncem práv veřejnosti - v historii České republiky.

Dlužno říct, že vláda zaznamenala v průběhu roku 2000 jisté zlepšení, co se důvěry veřejnosti týče. Jedním z důvodů toho, že se v září zvedla důvěra ve vládu na 38%, by mohla být rozsáhlá vládní akce na podporu krachujících podniků (patří mezi ně například - Vítkovice, Nová Huť, Zetor, Tatra, ČKD nebo Škoda Holding), jakož i okolnost, že kabinet pokračoval v politice investičních pobídek zahraničním investorům, který zavedla vláda Josefa Tošovského.

Do téže kategorie, tedy do oblasti, která by automaticky mohla zvyšovat oblibu vlády patří i dvojí zvýšení minimální mzdy v průběhu roku, a také zvýšení částky životního minima. Že se tak děje na úkor státního rozpočtu, kde sociální demokraté zavedli ve spolupráci s Občanskou demokratickou stranou schodkovou praxi, je věc druhá…

Je třeba také připomenout, že zářijová čísla o důvěře ve vládu se nijak neprojevila v podzimních volbách, ve kterých sociální demokracie utrpěla citelnou porážku jak při obsazování mandátů v Senátu, tak v nově volených krajských zastupitelstvech.

Širší souvislosti ne zcela úspěšné vládní - tedy opozičně-smluvní - politiky se ukázaly v podobě hodnotící zprávy Evropské komise. Tento dokument, který se věnuje průběhu a pokrokům ve vývoji zemí, jež se ucházejí o členství v Evropské unii, nevyzněl tolik kriticky jako v roce 1999. Ovšem z hlediska hodnocení fungování tržní ekonomiky a konkurenceschopnosti na evropském trhu byla Česká republika zařazena až do třetí skupiny uchazečských zemí - za Maltu, Kypr, Polsko, Estonsko a Maďarsko - na roveň se Slovinskem.

Zpráva Evropské komise při tom poukazovala, podobně jako v roce 1999, na nedobrý stav soudnictví a státní správy. Jednou z neblahých okolností, citovaných ve zprávě Evropské komise, byla i slavně neslavná vládní protikorupční akce "Čisté ruce". Tato akce, označovaná svého času za jednu z hlavních priorit vlády v roce 2000 skončila neúspěchem, a její vládní garant, ministr bez portfeje Jaroslav Bašta odešel z funkce jejího šéfa, z vlády i z republiky - a přijal místo velvyslance České republiky v Moskvě.

Mimochodem - Jaroslav Bašta nahradil v té funkci Luboše Dobrovského. Ten se místa velvyslance vzdal na protest proti - podle jeho názoru - nepřípustnému vměšování do fungování velvyslanectví ze strany ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra…

Nedílnou součástí, i když zrovna nikoli tou, kterou by se bylo možné nějak zvlášť chlubit, byly různé menší či větší skandály. Vzhledem k tomu, že většina skandálů jaksi "vyšuměla" do prázdna, především díky tomu, že byly téměř vzápětí překryty jinou malebnou aférou, jistě nezaškodí si v závěru roku, století i tisíciletí trochu provětrat paměť:

Na nevyhlášenou cenu, která by se mohla jmenovat "Skandál roku" bezkonkurenčně aspiruje tzv. "Akce Olovo". Deník Mladá fronta Dnes přinesl v květnu informace o tom, že lidé z okolí premiéra Zemana vypracovali konspirativní plán, jehož cílem bylo zdiskreditovat sociálně demokratickou místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Petru Buzkovou. Vedení sociální demokracie se informacím reportérů Mladé fronty Dnes tvrdě bránilo a v srpnu zaujalo stanovisko tvrdící, že materiál kolem "Akce Olovo" je součástí útoku, zorganizovaného jakousi lidem neznámou, leč špičkám sociální demokracie známou konkrétní institucí. Podle tehdejšího tvrzení vedení ČSSD se mělo jednat o tutéž instituci, která měla údajně zinscenovat tzv. "bamberskou aféru". Navíc - Úřad vlády podal trestní oznámení na redaktory Mladé fronty Dnes, z něhož mělo plynout podezření, že na oné "Akci Olovo" se podíleli i oni.

Stíhání redaktorů zastavil v říjnu prezident Havel - Sabina Slonková a Jiří Kubík však trvali na tom, aby vyšetřování pokračovalo. Policie vyšetřováním zjistila, že za akcí stál jeden z poradců premiéra Zemana.

V těsném závěsu za olověným skandálem se pohybuje aféra Investiční a poštovní banky. Tato finanční instituce zaznamenala počátkem června zvýšený výběr vkladů poté, co tisk začal informovat o jejích problémech. Vláda a Česká národní banka přislíbily klientům IPB, že zajistí její stabilitu. O několik dní později však ČNB vyhlásila nad IPB nucenou správu a o něco později koupila tuto banku Československá obchodní banka. Následně vytvořená parlamentní komise, jejímž úkolem mělo být vyšetření všech okolností podivného pádu banky, známé svou provázaností s politickou scénou, vytvořila kolem celé záležitosti dokonalou informační mlhu. Veřejnost se mohla dozvědět, že z IPB nejspíš zmizely strašné peníze, že byla prodána za ne zcela průhledných okolností - a také to, že na víc informací nejspíš občanstvo nemá prostě nárok…

Jakýmsi vedlejším produktem této aféry může být pro koumavějšího laického pozorovatele zjištění, že politický vliv na banky, tak důvěrně známý z dřevních dob nového kapitalismu v České republice, už není tak velký jako býval.

Finanční magnáti, dobře usazení ve svých ekonomicko-mocenských pozicích, už nepotřebují tolik politické podpory jako dříve. Jediné, co obě nejvíce zúčastněné strany (tedy politici a finančníci) potřebují doopravdy, je - vstřícný zájem na tom, nevysvětlovat nijak zvlášť, jak nijak neinzerovaná provázanost politické scény a správy finančních institucí fungovala v počátcích tzv. "transformace".

Nevyjasněný vztah mezi politickými a finančními elitami se v závěru roku transparentně projevil ve sporu o jmenování nového guvernéra České národní banky.

Samostatnou kapitolou mezi významnými událostmi končícího roku je bezesporu jaderná elektrárna v Temelíně. Jakkoli se kterékoli polistopadové politické reprezentaci podařilo minout všechny domácí výhrady proti jejímu dokončení a uvedení do provozu - nepodařilo se (dlužno dodat - podobně arogantním způsobem, jaký byl uplatňován vůči domácím kritikům tohoto arcidíla) přesvědčit i odpůrce ze sousedního Rakouska a Německa. Pro domácí politickou scénu zůstává Temelín i nadále skutečnou neodstranitelnou osinou - zvlášť, když si našinec uvědomí, kolik energie bylo vyplýtváno na mlžnou argumentaci ve prospěch spuštění jediného bloku této elektrárny. O tom, že jsou ve výstavbě reaktory další, se nějak více než cudně mlčí…

Na několik dnů roku 2000 se Česká republika, respektive její hlavní město, stalo jakýmsi "globalizačním" centrem světa. Koncem září se v pražském Kongresovém paláci uskutečnilo výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Předmětem jednání 182 ministrů a guvernérů centrálních bank, jakož i dalších 18.000 hostů byly otázky globálních ekonomických perspektiv, reformy obou finančních institucí a pomoc chudým zemím. Na tutéž dobu se do Prahy sjelo nějakých 15.000 odpůrců ekonomické globalizace, kteří v hlavním městě uspořádali jako protiváhu jednání finančníků řadu akcí. Tzv. "Kontrasummit" Iniciativy proti ekonomické globalizaci se stal (mnohdy tvrdým a drsným, leč nenásilným) fórem kritiků globalizace.

V Praze se ve dnech zasedání finančníků uskutečnila i řada demonstrací. Anarchisté, komunisté, ultrapravicoví radikálové - všichni, jak se ukázalo, našli společný cíl, kterým se pro ně jeví proces ekonomické globalizace. Zajímavou podrobností akcí jak levicových, tak pravicových odpůrců byla téměř neuvěřitelná shoda jejich postojů a téměř stejná hesla, která užívali - všechna byla podobně jednoduchá, všechna vyjadřovala téměř totožný (a přitom nekonkrétní) strach o budoucnost lidstva, všechna obsahovala téměř stejné návody na jednoduchá řešení složité situace a všechna byla - téměř stejně zcestná…

Na straně druhé se představitelé Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, jakož i přilehlí odborníci netajili svými vlastními obavami o budoucnost lidstva, kterému však chtějí ve strastiplné cestě do třetího tisíciletí pomáhat nikoli pseudokomunistickými revolucemi, nýbrž distribucí finančních prostředků. Mnoho konkrétních výsledků jejich pražské jednání nepřineslo, jeden však jistě - pod tlakem odpůrců jejich činnosti se budou finanční špičky obou institucí zabývat reformou svých struktur a v té souvislosti také hodlají provozovat otevřenější informační politiku. Tato "perestrojka" obou velkých, nadnárodních společností, které jsou však jen menší z gigantických korporací, které si v moderní době rozparcelovaly svět, neohlížejíc se přitom na hranice národních států, je však též v rukou oné odpůrné veřejnosti. Ta by totiž měla proces otevírání se těchto institucí směrem ke světovému publiku bedlivě sledovat. To je ovšem, pravda, složité, neboť nenásilné diskuse a klidná, byť tvrdá, výměna argumentů mezi zastánci a odpůrci ekonomické globalizace pohříchu mnoho publicity nedostane.

O to více publicity se v souvislosti s pražským jednáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky dostalo několika stovkám rabiátských radikálů. Těm se podařilo 26. září - tedy v den, na který byla vyhlášena "globální akce" - nejen svým způsobem zdiskreditovat v zásadě pokojné manifestace odporu tisíců dalších, ale také ochromit život v hlavním městě.

Stalo se tak zčásti též díky vstřícné a dlouhodobé kampani českých úřadů, které už mnoho týdnů předem děsily obyvatele hlavního města informacemi o možném průběhu předpokládaných pouličních bitev. Vyhlášení školních prázdnin pro pražské žáky a studenty, vyklizení ulic v okolí Kongresového centra, varování všem, aby se předzásobili vším potřebným na několik dní dopředu, jakož i například obstrukce na hraničních přechodech, kde bylo bráněno ve vstupu do republiky osobám již jaksi "od pohledu" podezřelým z případné účasti na antiglobalizačních akcích - to vše vytvořilo patřičně napjatou atmosféru. Jako v každém správném dramatu, v němž puška visící v prvním dějství na stěně, musí nakonec ve třetím dějství na scéně vystřelit - tak se i Praha nakonec dočkala.

26. září se mnohatisícová demonstrace, právě vinou oněch několika stovek militantů, zvrhla v běsné bitky s policejními oddíly. V blízkosti Kongresového centra zaútočili militantní radikálové na policii (mnohdy ničím nechráněnou) dlažebními kostkami, tyčemi a zápalnými lahvemi. Policie následně použila slzný plyn, rozbušky, vodní děla a obušky. Později večer se násilnosti přesunuly do centra Prahy, kde to odnesli opět neozbrojení policisté, a poté výlohy a zařízení různých institucí. V souvislosti s protesty a s následnými násilnostmi policie zadržela přes 900 osob. Zdravotní služba ten den ošetřila na 600 lidí.

Dlužno dodat, že v souvislosti se zadržením údajných násilníků došlo - podle výpovědí samotných zadržených - k mnoha nepravostem ze strany policie. Následné šetření, prováděné Inspekcí ministerstva vnitra však údajně tyto nepravosti ze strany policistů nepotvrdilo. "Zajímavé, doktore Watsone!", zvolal by jistě v tu chvíli slavný literární detektiv Sherlock Holmes a dodal by: "Policisté neshledali na konání svých kolegů policistů nic divného. Tak to tedy asi všechno bylo fakt v pořádku…"

Zdá se, že více světla do této záhady přinese až podrobnější analýza všech fází akcí, které se v souvislosti se zářijovým zasedáním finančníků v Praze odehrály - svou roli zde mohou sehrát nejen policejní odborníci, ale též občanské právní hlídky, které činnost policie monitorovaly…

Jestliže začátek roku, respektive jeho první tři měsíce, mohly být jak pro veřejnost, tak i pro vládnoucí sociální demokracii, obdobím nadějného tetelení se na věci budoucí, pro což tehdy mohly být jistým příslibem například výměny ministrů - další vývoj nechal tyto naděje vyhasnout.

Jakýmsi temným zaklínadlem politického života v zemi se stala neustále udržovaná opoziční smlouva, jejímž praktickým dopadem se pro veřejnost stále zřetelněji jeví prostá distribuce moci mezi obě smluvní strany. Jakkoli si političtí představitelé sociální demokracie a Občanské demokratické strany mohou umluvit mluvidla ve prospěch svého účelového spojení, odpovědí na malou účinnost těchto slovních ujištění o stabilitě společnosti, jakož i o nadějném vývoji celé země, byly výsledky podzimních voleb do třetiny Senátu a do nově volených krajských zastupitelstev.

V horní komoře Parlamentu vládní opokoalice nezískala plánovanou většinu, kterou by si tolik přála vzhledem k zamýšleným ústavním změnám. Čtyřkoalice křesťanských demokratů, Unie svobody, Občanské demokratické aliance a Demokratické unie získala v Senátu 39 křesel, ODS 22, ČSSD 15 a komunisté tři. Dlužno však dodat, že volební prohra sociálních demokratů přinesla výrazný úspěch komunistů, pro něž se ve volbách do krajských zastupitelstev vyslovila více než pětina voličů.

V závěru roku se hlavní atrakcí nestaly ani vánoční svátky, ani přicházející skutečný konec tisíciletí. Vskutku mediální bombou roku se stalo prosincové rozhodnutí Rady České televize, nominované a schválené podle politického klíče politickou většinou Poslanecké sněmovny, dosadit do pozice televizního šéfa kontroverzní postavu neúspěšného manažera zpravodajství, navíc zatíženého všeobecně známou náklonností k Občanské demokratické straně. Jmenování Jiřího Hodače do nejvyšší funkce v České televizi bylo rozbuškou, která nechala vyvřít všem možným frustracím, které se kolem činnosti veřejnoprávní České televize dlouho hromadily… Někde v začátcích tohoto, v závěru roku již otevřeně politického sporu, je historický (a svým způsobem i historicky "pochopitelný") omyl části politické reprezentace této země. Jde o ty jednotlivé politiky, kteří se (díky své osobnostní i občanské výbavě) od listopadu 1989 neustále domnívali a do současnosti i domnívají, že nejsou jen normálními diváky, nýbrž i (přinejmenším) spolutvůrci televizních pořadů.

Chytání za slovíčka a přetlačování o legalitu či nelegalitu jednání Rady, zaměstnanců České televize, nového vedení, starého vedení - to vše v závěru roku přineslo jen tuny slov, které jako by zakrývaly jednu jedinou jednoduchou skutečnost. Příslušní odpovědní představitelé Občanské demokratické strany (jakkoli se od svých odpovědností chtějí distancovat), byli prostě - lidově řečeno - "praštěni přes prsty" při pokusu o získání vlivné a vlivové pozice ve vedení České televize. A to - jistě - bolí…

Smutným zjištěním pro veřejnost však v tomto případě je, že je to jen ona sama, kdo koncem roku - před prázdnými obrazovkami - tahala za ten pomyslný kratší konec…

Jednička v přicházejícím letopočtu tak zůstává další nadějí, že by se snad konečně mohlo začít dít - něco nového…

ČRo 6 / RSE 30. prosince 2000 rse@cro.cz