Co nového se děje v Evropě ve vztahu k islámu?

14. říjen 2006

Ve vztahu mezi Západem a islámem se již dlouhou dobu mluví o potřebě dialogu kultur či interkulturního dialogu, a zdůrazňuje se, že to je jediná možnost, jak zabránit střetu či boji kultur a dosáhnout míru mezi civilizacemi. Co takový dialog znamená? Především situaci, v níž se nacházejí dva rovnoprávní partneři, kteří oba pocítili potřebu vést mezi sebou dialog o podstatných záležitostech jejich vlastní kultury a dospět k nějakému společnému cíli.

Jde o vysvětlení, pochopení a dosažení srozumění v důležitých společných zájmech. Taková situace zatím ovšem nenastala, především proto, že na straně Západu, respektive mnoha jeho představitelů, sice nechybí dobrá vůle a snaha takovou situaci nastolit, ale nikdo neví, jak na to, co je potřeba udělat, aby takový dialog skutečně začal.

Po 11.září 2001, kdy byly islámskými fundamentalisty napadeny Spojené státy a jedno z hlavních měst euroamerické civilizace, New York, je situace o to komplikovanější, protože většina islámských zemí tento útok ani neodsoudila. Čili považují násilí a ne dialog ve vzájemných vztazích za nejúčinnější nástroj komunikace.

Je zjevné, že potřebu dialogu nepociťuje ani většina prostých islámských věřících, protože jsou přesvědčeni, že pravda je na jejich straně. To by bylo pochopitelné, kdyby se týkalo pouze otázek víry, ale o ni se domnívají, že mají pravdu i v neustálém ideologickém obviňování Západu ze všeho zla na světě a veškeré své bídy. Vůči Západu jsou plni podezíravých averzí a místo dialogu jsou stále připraveni hlasitě demonstrovat proti údajnému znevažování svého náboženství.

Jedno z možných témat interkultuního dialogu by proto mohlo být téma znevažování náboženství v jedné i druhé kultuře. V rámci takového dialogu by západní představitelé mohli vysvětlit, že znevažování náboženství má v jejich civilizaci dlouhou tradici, započatou veřejně v době osvícenství, tj. v 18 století. Jinými slovy, že nás v této věci dělí celá dvě století, která nelze jen tak překlenout.

Obecně řečeno, ve vztahu rozumu a víry jsme na zcela jiných pozicích. Naše civilizace je už dlouho spíše racionalistická a teprve v poslední době opět usiluje ve svých nejlepších představitelích o novou syntézu rozumu a víry, jak to dokládá například papež Benedikt XVI. Islámský svět oproti tomu stojí na víře ve zjevené pravdy a nejvyšší ctností islámského věřícího je poslušnost, racionální pochybnosti, až na určité výjimky, nejsou dovoleny.

Proto jsou islámští věřící tak citliví na každý projev jiného přístupu ke svým posvátným symbolům a postavám, Za záminku si přitom berou nejrůznější události, jednou karikatury v dánském časopise, podruhé jednu z kontextu vytrženou část projevu papeže na univerzitě. Žádají pouze omluvy a pokání.

Postupně tím dostávají druhou stranu pod tlak, takže se už v některých evropských objevují ustrašené reakce, například nedávné stažení jedné opery z programu divadla. Jednalo se stažení Mozartovy opery Idomedeo z programu berlínské Německé opery. Zařídila to intendantka opery na základě telefonického rozhovoru s berlínským senátorem vnitra, který ji informoval, že podle jejich analýz představují některé scény opery "nekalkulovatelné bezpečnostní riziko pro operní dům." O jaké scény šlo?

Na konci opery se objevují useknuté papírové hlavy Buddhy, Poseidona, Mohameda a Ježíše. Není to zajisté příliš vkusné, ale takové bývají mnohé současné inscenace oper. Na otázku, proč se intendantka rozhodla stáhnout operu z repertoáru, odpověděla: co by stalo, kdyby se něco stalo? Odpověď je svým způsobem geniální a plně vystihuje dnešní situaci mezi křesťany a muslimy.

Není to vůbec žádný dialog kultur, je to až panický strach z možných zlostných, nenávistných a patrně i násilných činů islámských fundamentalistů. Jenže se přitom zapomíná, že ono se nemusí vůbec takzvaně něco stát, aby taková reakce přišla. Nenávist vůči Západu, která ovládá islámské fundamentalisty, ale i jistou velkou část islámských věřících, nutně nepotřebuje, aby se něco stalo, může propuknout i jen tak.

Přetlak si hledá i skuliny, kudy může uniknout a nemusí to být ani žádné velké ventily. S tím se ale nedá nic dělat, je to kolektivní ideologická nemoc, která je aktivně šířena určitými vlivnými islámskými kruhy, které v Západu a v jeho hodnotách vidí smrtelné ohrožení svého světa, který ovládají.

Jenom si představte, že by se v islámském světě prosadilo pojetí člověka a občana, vybaveného nezcizitelnou důstojností, člověka vybaveného jistými lidskými a občanskými právy, která by byla zakotvena v ústavách, a která by musela být respektována jak státem, tak církví. Kam by se poděla moc všech ajatolláhů či jiných náboženských nebo politických představitelů, kteří například v Iránu, ale i dalších arabských islámských zemích, diktují, kdo smí ve volbách kandidovat a smí se ucházet o nějaký úřad, kdo má a nemá základní politická práva? Vraťme se však k berlínské opeře. Hodně se přitom mluvilo o potřebě ohleduplnosti vůči náboženským citům druhé strany. To je jistě správný princip, ale musím se ptát, kde je alespoň nějaká stopa po ohleduplnosti vůči náboženským citům nemuslimského světa, křesťanského nebo judaistického? Jaká je v islámských zemích náboženská svoboda?

Otevřeně řečeno, žádná. Muslim, který chce přestoupit na jiné vyznání víry, může být i zabit, protože to je zločin proti jediné pravé víře. A tomuto světu bychom měli ustupovat a přizpůsobovat se mu?

Měli bychom například sdílet názor právě odstoupivšího holandského ministra spravedlnosti, že by v Holandsku mohla být zavedena šaríja, islámské právo, pokud by se proto jednou vyslovily dvě třetiny Holanďanů? To je pojetí demokracie, které mě popravdě přivádí k zuřivosti. Jakoby demokracie byla pouze záležitostí většinového rozhodování občanů, většinového hlasování. Naštěstí liberální západní demokracie, včetně té holandské, nestály jen na rozhodování většiny, ale na ochraně a garanci svobod a práv občanů, které právě šarija neuznává.

Musím ovšem také připomenout, že většina diktátorů a tyranů byla zvolena nějakou tou většinou. Můj oblíbený komentátor Henryk Broder napsal v časopise Der Spiegel, že chování mnoha lidí na západě Evropy vůči islámu mu připadá jako "preventivní kapitulantství". Jak se to může dál vyvíjet ? Západní kultura, otevřená, kritická, někdy i sarkastická a nemilosrdně se dotýkající našich tabu a mýtů, se postupně sama odsoudí k mlčení nebo zamlčování svých názorů a přesvědčení.

Dostane strach z pečlivě inscenovaných a organizovaných protestů na ulicích islámských měst a vesnic? Nutně nemusí. Spolkový ministr vnitra Wolfgang Schäuble nedávno prohlásil na německo-islámské konferenci v Berlíně, že požaduje otevřený dialog beze strachu a pozval všechny přítomné, aby se šli společně podívat na operní inscenaci Idomedea.

Ministr dále chce, aby se vytvořily společné pracovní komise, které by probíraly otázky výuky náboženství, ženských práv, ochrany svobod a práv. To se zdá jako správný směr dialogu, jenom nesmíme zapomínat, že jde o dialog, který požaduje stát vůči lidem, kteří jsou sice jeho součástí, ale doposud se spíše izolovali od společnosti, do které přišli, odmítali ji nebo se dokonce někteří z nich připravovali na násilí proti ní.

Ministr tyto své požadavky uvodil prohlášením, že islám je respektovanou součástí německé skutečnosti a proto je třeba nové podoby dialogu, otevřené a věcné. Musí se mluvit o tom, že německá společnost odsuzuje domácí násilí na ženách, nucené sňatky, rozličná omezování svobod.

Současně by bylo třeba slyšet, co vadí muslimům na německé společnosti, s čím se neumějí vyrovnat či smířit. Jistě je toho hodně, ale hlavně je potřeba o tom mluvit. Chtělo by se na tuto ministrovu iniciativu říci, díky bohu, že doba umělého levicového multikulturalismu je pryč, že je minulostí. Byl to levicový mýtus, který se míjel se společenskou realitou a skutečnými potřebami jak většinové společnosti, tak kulturních menšin.

Pokud by se vývoj i nadále ubíral směrem, který se nyní rýsuje v Německu a je zajímavé, že podobný vývoj nastává i ve Francii, mohla by časem přijít doba, v níž by se vznikly nové podoby celosvětového, nejen evropského dialogu kultur. Tato doba je ovšem ještě hodně vzdálená, protože hlavní slovo bude mít islámská strana a její připravenost k takovému dialogu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Rudolf Kučera
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.