Co nám předsednictví dalo a vzalo

Domácí politici tudíž hodnotí své výkony jako téměř mimořádné, novináři spíše nesměle citují nelichotivé výroky zahraničních politiků nebo komentátorů, proti čemuž naši politici argumentují tím, jak jim - samozřejmě mimo dosah kamer - významní evropští státníci klepali na rameno. Tato - v našich krajích tradičně dojmologická debata - rozhodně nepřispívá k poznání samotného objektu zkoumání, zato zřetelně vypovídá o nás samých.

Donekonečna opakované ubezpečování, že jsme opravdu, ale opravdu obstáli, je už samo o sobě podezřelé a svědčí minimálně o malém sebevědomí. Pokud se někdo musí pořád nahlas ubezpečovat, že něco udělal dobře, ukazuje spíš na to, že si je ve skrytu duše vědom svého selhání. Ostatně už samotné dělení na "my" a "oni", dává tušit, že to s naším sebevědomím vůči ostatním národům Evropy nebude úplně v pořádku.

Nejde ale jen o rozdílné známky, které si dáváme my a které nám vystavuje zbytek Evropy. Důležitý je i charakter domácí diskuse a argumenty, proč si myslíme, že jsme uspěli. Z argumentace našich politiků je znát, že svůj úkol i způsob, jak se ho snažili splnit, chápali v zažitých stereotypech domácí politiky. To znamená, že cílem je v nejlepším případě úřednické nebo technické administrování a udržení chodu institucí. Absolutně chyběla jakékoli vize či vůle posunout společné úsilí někam dál. Co rovněž scházelo, byla absolutní absence spoluodpovědnosti. Proto také zahraniční experti hodnotili velice dobře naše úředníky, zatímco naše politiky pokládají za katastrofální.

Samostatnou kapitolou byl pak rozdíl ve způsobu, jakým se politika u nás a v Evropě dělá. Naši politici se drželi domácího modelu silných slov, neustálého vymezování se vůči někomu a něčemu, zatímco v Evropě vládne zcela opačně vůle se domluvit a dojít ke společnému a všeobecně přijatelnému kompromisu.

Pokud naše původní holedbání, že to Evropě osladíme, skončilo pro ostatní jako spíše hořká pilulka, samotné předsednictví mělo pro nás samotné nezanedbatelný význam. Poznali jsme zcela jiný způsob uvažování, jiný způsob komunikace, poznali jsme, co to znamená nést odpovědnost. Poznali jsme ale i to, že rozumným a konstruktivním jednáním, lze spoustu věcí změnit nebo aspoň ovlivnit. I na našich politicích byla po několika málo pár měsících znát jistá míra kultivovanosti, kterou bychom dříve hledali marně.

Největší přínos mělo tedy naše předsednictví pro nás samotné. Ovšem pouze za předpokladu, že dokážeme přijmout a vstřebat to, co nám angažmá v čele Evropské Rady nabídlo. Jinak budeme dále jen okopávači kotníků bez jakékoli odpovědnosti, vykutálení sedláci, kteří se jen snaží vymýšlet fígle, jak ze společného koláče urvat co nejvíce.

Nakonec i tragikomická tečka za evropským účinkováním Mirka Topolánka, v podobě jeho nezapomenutelného aktu na první stránce předních evropských novin, by mohla našim politikům názorně předvést, že přílišné využívání veškerých požitků, které jim jejich funkce nabízí, nemusí vždy skončit zcela důstojně.

Užitečných lekcí nám tedy předsednictví nabídlo víc než dost. Teď je jen využít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .