Co je kultura a k čemu je její ministr

Ta druhá z ní jaksi logicky vyplývala a zněla: nejsou lidi. Ty "lidi" možná kdesi byli, ale protože nikdo nikoho neznal, vlastně nebyli. Vyhledávání toho pravého bylo improvizací.

Tehdy to bylo pochopitelné. Dnes je hledání ministra nebo policejního prezidenta stejnou improvizací. Zvláštní je, že po patnácti letech se v tomto ohledu změnilo jen málo. "Společnost nezná samu sebe," říkám si - a nemám při tom dobrý pocit.

Ale nechme osoby a obsazení stranou. Zajímá mě, co je to kultura a jaká je náplň jejího ministrování. Milan Uhde, ministr kultury v Pithartově vládě (myslím, že dobře vybraný), tehdy přirovnal svůj úřad k "ministerstvu pro východ či západ slunce". Dal tím najevo, že kultura je v podstatě spontánní stav či proces. A že příslušné ministerstvo bude řešit problémy, které s ním souvisejí jen nepřímo. Sám se pak potýkal s vymezováním kompetencí památkové péče. Jeho nástupci Pavlu Tigridovi spotřebovala spoustu energie jakási nekalá loterie. - Oba namátkové příklady naznačují směr a míru možností příslušného ministerstva. Jsou to peníze, jejich nedostatek a jejich přidělování. Například památky: jejich stav je dnes určován chátráním a rozkrádáním. Vnutit tomuto živelnému dění řád se nedaří: nejsou peníze.

Vraťme se však ke kultuře jako takové. Snad tomu slovu rozumíme shodně. Kultura je tvořivou snahou vštípit živelnosti řád. Tak jako agrikultura, nebo třeba i "lesní kultura". Snahou formovat hmotu duchem, i tak by se to dalo říci. - Mnozí z nás mají zažitu zkušenost formování nikoli duchem, ale ideologií. Listopadový převrat sliboval změnu. Ta sice nastala, ale jinak, než tušila tehdejší euforie. Ukázalo se, že kultura jako stav či proces je určována dvěma okolnostmi. Zaprvé: je úsilím, jehož efektivita je úměrná ochotě investovat, tedy především penězi, které nejsou. A zadruhé: mění se obecná představa o povaze kultury, o její funkci a smyslu.

Děje se tak nejen u nás, ale v celé tzv. západní civilizaci. Komunistické režimy ten proces pouze urychlily. Končí epocha myšlenky, slova, a nastává epocha pocitu, obrazu. Ubývá čtenářů, přibývá diváků. Rodiče už většinou nevyprávějí dětem pohádky, ale pustí jim televizi. - Kultura v někdejším (tedy klasickém) smyslu obsahovala i morální nárok, neboť kultivovala. Všimněme si, že oba výrazy (kultura i kultivovat měla společný původ; latinské cultus, znamená úctu). Obecně se uznávalo, že je dobré být vzdělaný, moudrý, zatímco dnes se tato inspirující funkce vytrácí. Na její místo nastupuje funkce zábavná: kultura jako výplň volného času, s nímž by si člověk jinak nevěděl rady. Jinými slovy, kultura jako prostředek zahánějící nudu.

Je tu ještě jeden rozdíl. Klasická kultura oslovovala autonomního jedince. Ta současná chce zaujmout masového člověka. A nejen zaujmout, ale i manipulovat.

I dnes existují ti, kdo stojí o kulturu v klasickém smyslu. Jsou však nepočetní, nezámožní, ekonomicky nezajímaví. Neurčují poptávku. Proto dnešní mecenáši sponzorují raději sportovní utkání nebo královny krásy. - Ukázkou tohoto posunu je současná mediální scéna. Srovnejme šanci ČT 2 oproti komerčním televizím.

Domnívám se, že žádný ministr kultury tento trend nezmění, protože se musí přizpůsobit sumární poptávce po kultuře v tom většinovém smyslu. To ale neznamená, že se s tím nedá nic dělat. Možná, že by se poměry časem změnily, kdyby bylo více rodičů, kteří nepouštějí dětem televizi, ale vyprávějí jim pohádky.