Civilizace (seriál): Archivy školám, archiváři učitelům
S březnovým seriálem jsme se ohlíželi za loňským 60. výročím vzniku jednotné archivní sítě, které vyvrcholilo velmi zajímavou konferencí Archivy školám, archiváři učitelům.
Tato veřejnosti přístupná akce nabízela návštěvníkům všechny základní informace i praktické ukázky, jak lze s materiály v archivech pracovat. Současně představila všechny typy archivů, které v České republice máme. V seriálu jsme se zaměřili na Státní oblastní archivy a Národní archiv.
Padouch nebo hrdina?
Přednášku Padouch nebo hrdina? připravila s Karlem Řeháčkem také Markéta Járová ze Státního oblastního archivu v Plzni. Společně jsme nahlédli do problematiky osobních fondů. Jak lze takové fondy získat? Jak jsou zpracovávány a jaké jsou možnosti jejich zpřístupňování?
V případě osobních fondů, chcete-li pozůstalostí, nemohou archiváři čekat uzavřeni v kanceláři, ale musí současně sledovat dění ve své lokalitě a aktivně vyhledávat možné zajímavé osobnosti. Někdy se jim touto cestou podaří získat zajímavé dokumenty, které pro pozůstalé nemají cenu, ale nám uchovají další odraz reality pro budoucnost. Právě osobní fondy mohou být skvělým zdrojem informací o regionu například i pro školy.
Státní oblastní archiv v Plzni se může pochlubit například fondem Antonie Strachové, který tvoří desetitisíce obálek s podpisy, fotografiemi a někdy i korespondencí s významnými osobnostmi. Mají zde dokonce raritu v podobě zapečetěného balíčku, který mohou otevřít až 25. února 2020. Někteří zůstavitelé dávají do smluv velmi detailní podmínky, kdy lze do jejich pozůstalostí nahlížet. Zatímco někomu takovou možnost nabídnou, jiný se k danému fondu nesmí přiblížit.
Úřední knihy městské provenience nejsou pouze suchým výčtem dat
Úřední knihy patří k poměrně specifickým materiálům, které nenabízí pouze suchopárné účty, jak by se na první pohled mohlo zdát. Své o tom ví Bohdan Kaňák, ředitel Státního oblastního archivu v Olomouci, který spadá pod Zemský archiv v Opavě. Při našem setkání jsme se zaměřili především na rukopisné knihy, které veřejnosti představil také titulem Tajemství olomouckých městských knih.
Nejstarší olomouckou rukopisnou knihou je Liber actum notabilium zahrnující období let 1343 – 1420, kterou nechal založit Karel IV. Po prvním zápisu následuje několikaletá pauza, kdy si tehdejší měšťané nevěděli s knihou příliš rady. Postupně se zápisy naučili třídit a zapisovat jednotlivé právní akty. Byl to v podstatě stejný přelom, jako dnešní zavedení elektronické spisové služby, jen je tehdy nikdo nenutil přijmout novinku tak rychle.
Velmi zajímavým tématem, který se s lidstvem táhne odnepaměti, je korupce. Nacházíme ji i v této nejstarší knize skrytou v přísaze tehdejšího městského písaře. V době, kdy řada lidí byla negramotných, byl pro ostatní důležitý nejen jako ten, který uměl psát, ale také číst. Proto v jeho přísaze najdete, že nebude stranit žádné straně sporu, že všem napíše a přečte vše, co budou potřebovat. Mimo jiné ovšem také přísahal, že si nebude osvojovat žádné poplatky. Vzhledem k faktu, že se podobné věty v knize opakují, problémy zřejmě patřily ke koloritu všedního dne.
Život v ulicích měst
Pokud se zaměříme na archivní prameny let 1918 – 1945, které jsou uloženy v Národním archivu, najdeme je hned v několika fondech. Některé z nich při konferenci představovali Monika Sedláková a David Hubený. Nepřibližovali pouze zápisy vlády, ale také detaily všedního dne tak, jak jsou zachyceny například v policejních zápisech.
Mezi vystavenými listinami nescházel ani plakát nabízející odměnu 10 milionů korun tomu, kdo pomůže dopadnout pachatele atentátu na zastupujícího říšského protektora. Plakáty v češtině a němčině nenabízely pouze popis situace a vzhledu atentátníků, ale také podmínky, za kterých je možné finance získat.
S poukazem na vypsanou odměnu 10. 000 000 korun, která je stanovena na údaje z řad obyvatelstva, jež povedou k dopadení pachatelů a bude plně vyplacena, se předkládají tyto otázky:
1. Kdo může učiniti údaje o pachatelích?
2. Kdo pozoroval pachatele na místě činu?
3. Komu patří ony blíže popsané věci, obzvláště pak komu chybí onen popsaný dámský velociped, plášť, čepice a aktovky?
Popsané věci byly tehdy vystaveny ve výloze obchodu na Václavském náměstí v Praze, v domě s č.p. 6.
Přecenil jsem českou duši
Závěrečnou část seriálu jsme s Alenou Šimánkovou z Národního archivu a Tomášem Bursíkem z Archivu bezpečnostních složek věnovali politické perzekuci, práci s archivními prameny i velmi působivým osudům Růženy Vackové a Josefa Brykse.
Poznávat osudy můžeme také prostřednictvím vězeňských spisů, kde jsou u některých osobností uchovány také tzv. zjišťovací dotazníky, ve kterých vězni při nástupu do vězení odpovídali na mnoho otázek a sepisovali své životopisy. Dotazy se netýkaly pouze jejich činnosti a motivů, ale také rodiny a běžného života. Najdeme zde také otázku na prožitá zklamání. Právě Josef Bryks v tomto dotazníku napsal, že jeho největším životním zklamáním je, že přecenil českou duši…
Příběhy skryté v matrikách
Celý cyklus o životě archivů uzavřeme velmi zajímavým vyprávěním Vladimíry Hradecké o matrikách, které najdete na webu Leonarda v sekci přednášek pod názvem Tajemství rodu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
