Příběh Číny: Líbánky se Západem

Zásadní zlom v historii komunistické Číny byla smrt „Velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga v roce 1976. Poté nastává v Číně období opatrného uvolňování poměrů, které ale nikdy nedošlo tak daleko, aby byly vedle Komunistické strany Číny povoleny jiné politické strany nebo aby se režim odhodlal uvolnit ze své kontroly ekonomické vztahy.

Na tohle si dáme pozor

Rok 1989, tak jak jsme ho zažili ve střední a východní Evropě, neměl s čínskou realitou nic společného. Studentské demonstrace, které se odehrály v létě 1989 a které skončily známým masakrem 4. června na Náměstí Nebeského klidu, režim čínských komunistů dočasně oslabily, ale nerozložily.

Čtěte také

Příběh Číny: Od císařství ke komunistům

„Čínskou komunistickou stranu hodně vystrašilo to, co se dělo v některých zemích sovětského bloku v roce 1989,“ konstatuje Jana Sehnálková z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Odnesli si z toho důležitou lekci: nesmějí příliš povolovat otěže, protože to vede – z jejich pohledu – k chaosu a ztrátě výsadního postavení. Myslím, že ta zkušenost z východoevropského roku 1989 dodnes u čínských komunistů rezonuje.“

V rámci euforie 90. let zpočátku diktované poněkud naivními představami o „konci dějin“ si Západ nepřipouštěl, jak varovným znamením byl čínský rok 1989 a strategie Komunistické strany Číny, která se rozhodla poněkud liberalizovat svůj obchod, ale v žádném případě politický systém.

Kde udělali soudruzi ze Západu chybu?

Zlomovým momentem přitom nejspíš bylo přijetí Čínské lidové republiky do WTO (Světové obchodní organizace) v roce 2001, o což podle Jany Sehnálkové usilovala zejména Clintonova administrativa: „Noví demokraté vnímali téměř religiózně globalizovaný obchod jako nástroj politické liberalizace.“

Čtěte také

Příběh Číny: Která Čína zvítězila?

Sinoložka a překladatelka Simona Fantová k tomu dodává: „Na Západě možná dodnes v některých kruzích existuje evidentně mylná představa, že pokud se nějaká země ekonomicky zmůže a pokud bude mít trh aspoň trochu otevřený západním strukturám, pak v té dané zemi musí dojít k demokratizaci. Příběh Číny dokazuje, že se nic takového nestává.“

„Mělo to nakonec přesně opačný efekt: Čína zbohatla, ale došlo v ní k ideologickému utužení, režim se posunul z autoritářského směrem k totalitnímu. A zároveň v těch zemích, které jsou vůči Číně příliš otevřené, naopak dochází k tomu, že jejich demokracie může erodovat,“ dodává Fantová. Model státního kapitalismu s vedoucí úlohou komunistické strany v zásadě Číně vychází dodnes. 

Ideologie jako formalita?

Po bitvě je samozřejmě každý generál, ale je přesto zarážející, s jak železnou pravidelností si demokratický svět znovu a rád naběhne na vidle, když se domnívá, že s totalitními režimy se dá beztrestně obchodovat.

Čtěte také

Je Čína klimatický padouch, nebo hrdina? V zelených technologiích už má monopol, popisují experti

Vedoucí úloha Komunistické strany je totiž v Čínské lidové republice od roku 1949 prakticky jedinou konstantou, na kterou se dá spolehnout. Z toho plyne i ponaučení, že pokud západním firmám čínští komunisté slibují, že jejich ideologická pevnost je jenom pozlátko či formalita, a přitom se pokusí beze zbytku využít kontaktů se Západem ve svůj prospěch, pak to především vypovídá o dokonalé naivitě Západu, ze které se postupně léčí snad až po epidemii covidu.

Přitom mnoho lidí uvnitř Číny, a zejména v pohraničních oblastech jako je Sin-ťiang a samozřejmě Tibet, trpí útlakem a represemi zabarvenými ideologicky i národnostně.

Národností menšiny jako nepřítel lidu

Kolem roku například 2017 vzbudily ve světě velkou pozornost a obavu koncentrační nebo chcete-li převýchovné tábory, které čínský režim zřizoval pro politicky a občansky nepohodlné osoby právě v Sin-ťiangu, „autonomní“ oblasti obývané převážně národem Ujgurů. 

Čtěte také

Vyhladovění, nedostatek zdravotní péče a sebevraždy. Ujguři jsou zadržováni protiprávně i z pohledu čínského práva, říká sinolog a ujgurista Klimeš

Situaci Ujgurů popisuje sinolog Ondřej Klimeš, který se osudy této národnostní menšiny léta zabývá: „Model politické převýchovy kombinovaný s nějakou formou uvěznění je standardní princip čínského trestního práva nebo kárného režimu.“

Podle Klimeše se také čínským orgánům daří efektivně zapojovat do sledování nepohodlných občanů jak novými technologiemi, tak vertikálně dokonale propracovanou strukturou sledování opírající se o takové orgány, jako byly i u nás neblaze proslulé „uliční výbory“ vládnoucí strany.

Podle dostupných informací docházelo k tomu, že dotyčný byl vytipován aplikací, která kombinovala údaje zadávané bezpečnostními složkami ve spolupráci policie s uličními výbory. Tyto výbory se tak staly jakousi prodlouženou rukou policejního aparátu. Aplikace sama pak postupně vyhodnotí, zda je takový člověk zralý na „politickou převýchovu“.

Kromě hlášení uličních donašečů systém tedy využívá technologických inovací moderní doby, jako je odposlouchávání mobilních telefonů a údaje z nekonečného množství pouličních kamer.

V co zbývá doufat

Podle Simony Fantové přes všechen útlak a krvavé represe 20. století je Čína země s velkou kulturou, která má na co navazovat. Čínský disent je na tom za Si Ťin-pchingovy éry špatně, navzdory tomu ale „stále v Číně žijí lidé, kteří za cenu nesmírných obětí stále mají potřebu hájit svobodu a říkat, že když nic jiného, strana by měla dodržovat alespoň vlastní zákony a garantovat už tak okleštěné ústavní svobody.“

Svou roli podle Fantové hrají i čínské diaspory a disidentské kruhy ve světě – v jihovýchodní Asii, v Singapuru, v USA nebo v Austrálii, kde působí mnoho lidskoprávních aktivistů nebo lidí, kteří provozují nezávislá média. „A pak – stále je tu svobodný Taiwan,“ dodává Simona Fantová.

Čtěte také

Analytička: Nejvíc emisí dnes vypouští Peking. Na jednoho Číňana jich připadne stejně jako na Čecha

Ten po Čankajškově smrti v roce 1975 a zejména po ztrátě křesla v OSN a následné otočce USA ve prospěch Čínské lidové republiky v 70. letech, musel o smysl své existence tvrdě bojovat. A odpovědí byla cesta k demokracii – Čankajškovi nástupci ve straně Kuomintang postupně připustili skutečnou liberalizaci země, která se v 90. letech dočkala demokratických voleb – parlamentních i prezidentských. Už od 60. také Taiwan patří k asijským ekonomickým tygrům.

Zda ovšem ostrov svoji svobodu uhájí v čím dál méně předvídatelné geopolitické situaci, je otázka za milion dolarů, na niž dnes nikdo nezná odpověď.