Příběh Číny: Od císařství ke komunistům

Čtěte také

Dva šéfové Bílého domu: Harry Truman a Lyndon Johnson. Jak se zapsali do historie?

Když 2. září 1945 americký prezident Harry Truman v rozhlase ohlašoval konec 2. světové války v Tichomoří, vypadalo to, že i v této části světa zavládne konečně mír a pokoj. Japonsko bylo na kolenou a k vítězům války se mohla počítat i Čína.

Země čítající tehdy 500 milionů lidí měla velkou šanci znovu patřit k mocnostem, což bylo stvrzeno i jejím stálým křeslem v Radě bezpečnosti OSN. Ale už za necelé čtyři roky bude všechno trochu jinak.

Moc v Číně získají komunisté a dosavadní vládce Čankajšek, šéf konzervativní strany Kuomintang, se se svou armádou stáhne na Taiwan. Vznikají dvě paralelní státní entity.

Císařství, které ztrácelo moc nad světem  

Rozdělení Číny na Čínskou republiku a Čínskou lidovou republiku v roce 1949 nebylo až takovým překvapením. Ten příběh začíná už v roce 1911 po pádu poslední čínské dynastie Čching, která v Číně vládla bezmála 280 let.

Čtěte také

Dalajláma aneb Dlouhá cesta od poslance čínského parlamentu k úhlavnímu nepříteli státu

Jak říká překladatelka a sinoložka Simona Fantová: „Dynastie Čching se pokoušela o určité reformy. Tehdy sama sebe mohla považovat za jedinou říši na světě a všechny ostatní státy jako by pro ni neexistovaly. Říkalo se: jeden císař na zemi a jediné slunce na nebi.“

V tomto kontextu ovšem docházelo zejména v 19. století ke vzestupu jiných mocností světa včetně Ameriky, Evropy a nakonec i Japonska. Moc čínských císařů začala erodovat, což se projevilo mimo jiné prohranými válkami s Británií, která do země dovážela opium, a také takzvanými nerovnými smlouvami. Typickým příkladem budiž smlouvy o Hongkongu a pronájmu Nových teritorií okolo města z roku 1898.

Poslední čínskou dynastii ukončila revoluce v roce 1911, ale proměna císařství do republikánské podoby se v meziválečném období moc nepovedla. Jak podotýká Jana Sehnálková z Institutu Mezinárodních studií FSV UK:

„Brzy se ukázalo, že Kuomintang není schopen dostát svým slibům. Pozemková reforma, reforma státní správy, schválení ústavy a zavedení demokratických voleb – to vše značně pokulhávalo. Navíc se Kuomintang potýkal s vysokou mírou korupce, což vedlo k tomu, že strana postupně ztrácela podporu. Do hry navíc po deseti letech existence republiky vstupují čínští komunisté.“

Vývoz bolševické revoluce z Moskvy

Už od počátku 20. let minulého století se sovětskému Rusku daří exportovat revoluční nálady do Pekingu. V roce 1921 je založena Komunistická strana Číny jakožto „diskusní klub intelektuálů při pekingské univerzitě“, jak podotýká Simona Fantová.

Čtěte také

Peking má konečně páky, aby prosadil to, co se ani Mao Ce-tungovi nepodařilo, popisuje sinolog Hála

„Ale nikdo nečekal, že bude brzy schopná vytvořit vlastní ozbrojené složky, organizovat různá povstání, přesunout se z měst na venkov a velmi výrazně konkurovat republikánské vládě. S ní se střetávala v ozbrojených soubojích, často se podobajících guerillové válce.“

Vývoj Číny mezi oběma světovými válkami je tedy nakonec i odrazem ambicí Ruska či Sovětského svazu zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států. Což je princip, o kterém pak Moskva léta vykřikovala, že to se nesmí.

Už od počátku 30. let ale Čínskou republiku trápily kromě vnitřní nestability i hrozby zvenčí. Tak jako v Evropě byla předehrou 2. světové války válka ve Španělsku, tady to bylo invazivní chování Japonska vůči Číně, se kterou bylo Japonsko ve válce prakticky od července 1937.

Vítězství, které rozdělilo Čínu

Čína za 2. světové války patřila k vítězům, zejména s americkou pomocí se jí podařilo vyhnat ze země Japonce, ale opět se projevil faktor dvojakých zájmů čínských komunistů pod taktovkou Moskvy.

Čtěte také

Co čekat od prezidenta Si Ťin-pchinga? Napoví jeho životopis z pera australského expremiéra Rudda

Boji 2. světové války se vyčerpala především Čankajškova republikánská armáda, která nesla hlavní břemeno bojů ve velkých čínských městech a průmyslových oblastech. Spolupráce republikánů s komunisty v boji s Japonci v určité míře probíhala, ale zároveň drhla. Komunisté bojovali zejména v rolnických oblastech na venkově, ale pokud mohli, vymezovali se proti Kuomintangu. Jejich cílem nebylo jen osvobodit zemi, ale uchvátit moc.

Známe to i z dějin východní Evropy včetně Československa: národní komunistické strany v různých zemích, i když bojují proti společnému nepříteli, vždy si zároveň jedou vlastní linku ve prospěch svůj a především moskevských šéfů.

Což se s podporou Stalina a s klesající a nedůslednou podporou Čankajškových konzervativců ze strany USA nakonec v roce 1949 zúročilo: vznikla Čínská lidová republiky a Čankajškova vyčerpaná vojska se musela stáhnout na ostrov Taiwan.

Do 50. let minulého století tak vstupuje Čína fakticky rozdělená. Čankajšek, stejně jako vůdce čínských komunistů Mao Ce-Tung, mají v té době stejnou ambici – stát se legitimními zástupci všech Číňanů. Z hlediska diplomacie zatím tahal za delší konec provazu Čankajšek.

Navzdory tomu, že Čínská republika fungovala na nesrovnatelně menším území, získala jako jeden z vítězů války pozici stálého člena Rady bezpečnosti nově vzniklé Organizace spojených národů. Nebude to tak navždy.

Poslechněte si celý pořad Historie Plus, ve kterém se Jan Sedmidubský věnuje příběhu Číny a její cesty 20. stoletím.