Církevní restituce vs. privatizace zdravotnictví

Před dilematem rozměru vskutku antického stojí poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Mít pravdu proti straně, nebo se raději mýliti se stranou? Kdyby byl u komunistů, měl by rozhodování jednoduché - strana má vždycky pravdu. Proč ho ale ke stejnému postoji v případě církevních restitucí nutí strana liberální, modlící se k osobní odpovědnosti jednotlivce?

Ani zaťatá pěst výkonné rady ODS nedonutila Tlustého a jeho dva společníky Ranince a Schwipela, aby slíbili zvednout ruce pro 270 miliard pro církve, kterými chce ODS zadlužit potomky. Ti tři puntičkáři žádají vysvětlení a doložení, jak se k té sumě došlo, pěkně podle dokladů. Zdánlivě logický požadavek však rozžhavil vedení ODS do běla, jako by na co nejrychlejším schválení restitucí visel osud vlasti. Proč se na ty peníze vůbec tak spěchá? Leží snad faráři vyzáblí hladem před branami svých kostelů?

Jistěže ne, spěchá se na něco jiného, totiž na privatizaci velkých nemocnic a posléze zdravotních pojišťoven. Na tyhle daleko větší peníze čekají spřátelení privatozátoři, podle hesla Co je doma, to se počítá. V politicky nestabilní situaci, kdy se neví, jak dlouho tato vláda vydrží, je pro ně každé zdržení nebezpečné. Převod zdravotnických zařízení na akciovky však nelze protlačit bez lidovců, a ti zase nepomohou bez těch hausnumerických peněz pro církve.

Poslanci kolem Tlustého ohrožují jeden z největších kšeftů polistopadové doby. Co je pro ODS nejvíc kormoutlivé - Tlustého nelze koupit, protože jeho cena rovná se křeslu ministra financí. A to si zase nenechají vzít lidovci. Jestli ti tři vzpurní poslanci nepodlehnou rozčilenému hřímání své strany, jestli se nebudou chtít v komunistickém stylu mýliti se stranou, nebude to pohroma pro církve. Restituce jednoho dne projdou, třebaže poněkud odtučněné. Pro existenci současné vládní koalice to však budou první tóny umíráčku.