Čínští studenti před 30 lety protestovali proti zneužívání moci, komunisté o ni ale nechtěli přijít

Náměstí Nebeského klidu
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Náměstí Nebeského klidu

V noci na úterý uplynulo přesně 30 let od masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Armáda komunistické Číny tam krvavě rozprášila demonstranty, kteří žádali občanské svobody. O život přišly podle různých odhadů stovky až tisíce lidí. Záběry vojáků střílejících po neozbrojených civilistech tehdy obletěly celý svět. Čínská média ale o zabíjení mlčela – a je tomu tak dodnes.

Na titulní stránkách stranického tisku dnes Číňané najdou svého současného prezidenta Si-ťin Pchinga, který je vyzývá, aby třídili odpad a pečovali o životní prostředí. Režim také zpřísnil bezpečnostní opatření, podle agentury AP museli z Pekingu odjet někteří disidenti a na místo protestů se dostane jen málokdo.

Před 100 lety se studenti vzbouřili proti úpadku Číny. Prozápadní touhy poté vystřídal komunismus

Hnutí čtvrtého května v Číně (1919)

Čína letos z pohledu historických výročí zažívá náročný rok. Tak například 4. června 1989 převálcovala čínská armáda studentské povstání na Náměstí Nebeského klidu. Dne 1. října 1949 zase Mao Ce-tung vyhlásil vznik Čínské lidové republiky. A 4. května 1919 protestovali čínští studenti proti zaostalosti své země a jejímu ponížení po první světové válce.

Čínský ministr obrany Wej Feng-che v neděli prohlásil, že krvavý zásah armády proti demonstrantům byl správným rozhodnutím a poukázal na následnou stabilitu a hospodářský rozvoj země.

„Protest začal nikoli jako hnutí za demokracii – a už vůbec ne západního typu – ale proti korupci a zneužívání moci,“ připomíná historický kontext analytik Českého rozhlasu Milan Slezák. Podobně se prý proměnily i požadavky studentů, kteří protestovali o 70 let dříve v roce 1919.

Násilný zásah proti demonstrujícím, z nichž jádro tvořili studenti, byl výsledkem vzrušené debaty na nejvyšších místech. Za kolektivním rozhodnutím vedení strany stál zejména architekt reforem Teng Siao-pching, kterému Čína podle Slezáka vděčí za ekonomický růst.

„Byl to velký pragmatik, který proslul hesly jako: ‚Nezáleží na tom, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši.‘ Tím chtěl říci, že bude úplně jedno, když bude mít komunistická země kapitalistickou ekonomiku – hlavně když bude fungovat,“ uvádí Slezák.

Nakonec se vedení komunistické strany rozhodlo, že nejlepší bude to utnout naráz. Obávali se, že Čína upadne do nepokojů, zastaví se ekonomický růst a sami přijdou o moc.
Milan Slezák

Sinolog Vít Vojta upozorňuje, že protestů se zúčastnilo velké množství lidí, kteří ale náměstí včas opustili a žijí normálním životem: „Část z těch, kteří byli zadrženi a aktivně se střetávali s armádou, ale následně byla souzena a vězněna.“

80. léta prý pro Čínu nebyla vůbec jednoduchá. Velký vliv si udržovalo ultralevicové smýšlení, které odmítalo soukromé podnikání, a ekonomika byla na pokraji kolapsu, od roku 1989 ale prudce rostla. „V roce 1989 byla průměrná mzda v Pekingu na úrovni 10 amerických dolarů – dnes je to 1500 dolarů,“ podotýká Vojta.

„Čína je konfuciánská společnost. Jedinec v ní má svou cenu jedině jako člen kolektivu. V něm pak má nějaká práva, ale ta vyplývají právě z jeho postavení v kolektivu. Základem západní společnosti je jedinec, který má svá individuální práva. To si zřejmě přáli demonstranti v roce 1989 prosadit i v Číně,“ dodává Milan Slezák.

Hosty speciálu byli:

Ondřej Elbel, redaktor Českého rozhlasu
Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu
Vít Vojta, sinolog a ekonomický právní poradce zaměřený na Čínu
Jan Kofroň, politický geograf

Spustit audio

Související