Čínská vláda je na stomilionovou armádu tančících babiček krátká
„Tak dlouho byly postarší ženy v Číně předmětem kritiky a zesměšňování za své taneční kreace na veřejnosti, až se karta začala obracet,“ píší londýnské Timesy. Peking nyní v boji se stomilionovou roztančenou armádou začíná prohrávat.
Každý návštěvník dnešní Číny ví, oč jde – jakmile se na náměstí či v parku při západu slunce rozezní hudba, a je jedno zda klasická čínská, řízná vojenská nebo sladce popová – nemůže následovat nic jiného než příchod „tančících babiček“.
Pohybují se do rytmu, pozvolna a pečlivě napodobují pohyby předtanečnic. Dresscode je velmi volný: pletené blůzky, tepláky, v některých případech i pyžama. Každý večer je k vidění tentýž obraz.
Nápad se zrodil v 90. letech, kdy státní podniky začaly ve velkém propouštět ženy okolo padesátky. Dnes jich desetitisíce plní každý večer parky, náměstí i podchody.
„Někdo to má rád, jinému jsou tanečky z duše protivné,“ napsal místní deník v Jang-čchengu.
Ve věkové skupině od 40 do 65 let dnes v Číně tančí 100 milionů žen. Dělá to ale spoustu zlé krve. Šarvátky, pře a nepokoje jsou na denním pořádku, píší Timesy.
„Babičky možná poněkud přehání, ale je pravda, že čínská státní média informují o rvačkách pravidelně,“ píší Timesy.
V pekingské čtvrti Čchao-jang například k tančícímu davu přišel muž s pistolí a začal pálit do vzduchu, aby ženy rozehnal. A když se mu to nepodařilo, poštval na ně své tři bojové psy. Putoval pak za mříže.
Občané ve středočínském městě Wu-chan zkusili jinou taktiku – když babičky nemínily ztlumit hudbu nebo zkrátit dobu vystoupení, začali je bombardovat exkrementy v plastových sáčcích.
Nakonec vláda v Pekingu přistoupila k řešení, které je jí nejbližší: generální ředitelství sportu a ministerstvo kultury vydaly přesnou choreografii pro 12 „modelových tanců“, které mohou vyučovat pouze certifikovaní instruktoři.
Prý to budou pohlední mladí muži, což cvičitelky vytlačí a hnutí to zbaví přehnaného entuziasmu, slibovali úředníci. Touto cestou měl být nastolen pořádek, poslušnost a harmonie.
Na sociálních sítích i v některých čínských médiích však byl pokus o byrokratické řešení přivítán vlnou sarkasmu, pochybností i zesměšňování. A „babičky“, jak se hnutí jednoduše přezdívá, jsou ve svém odporu neoblomné.
Vláda proto nedávno nerada a neochotně ustoupila a v prohlášení uvedla, že uvnitř hnutí vznikly neoprávněné obavy, že bude povoleno tancovat pouze zmíněných 12 choreografií.
„To je samozřejmě nemožné. Všechno je to jenom nešťastné nedorozumění,“ uvedla vláda.
Podle deníku šlo o zcela ojedinělý případ ústupu čínských úřadů, které se od roku 2012 pokouší dostat pod kontrolu jakékoli lidové hnutí, které není organizováno shora.
„Cenzura na čínském webu i v tištěných médiích je momentálně na vrcholu – ale ani bezpečnostní aparát si neporadil s ženami, které tančí v rytmu a neúnavně,“ končí Timesy.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
