Čína je hrozbou pro vlastní obyvatele i zahraničí. Je jako had škrtič, píše Edward Lucas

18. sjezd čínské Komunistické strany
18. sjezd čínské Komunistické strany

Říká vám něco povstání na náměstí Nebeského klidu? Pokud ano, Komunistická strana Číny by byla raději, kdyby to tak nebylo. Od studentských demonstrací v Pekingu a dalších velkých městech letos uplynulo třicet let. Vzpomínka na tehdejší události ale bledne kvůli represi v Číně a apatii v zahraničí, uvádí komentátor britského deníku The Times Edward Lucas.

Připomíná, že i východní Evropa si letos připomene třicetileté výročí – tentokrát od kolapsu sovětského impéria v roce 1989. Tehdejší dění bylo vyjádřením síly obyvatel, kteří se dokázali postavit útlaku.

Lidé v bývalém komunistickém bloku ukázali, že nejsou tak bezmocní, jak si jejich vládci mysleli, konstatuje Lucas. Atmosféru pádu komunismu podle něj dobře vystihují slova Václava Havla, podle nichž „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

Čína je jiný svět s jinými hodnotami, myslí si architekt Jan Benda

Architekt Jan Benda žil a pracoval 25 let v Číně.

Architekt Jan Benda emigroval v roce 1987 společně se svou ženou z nesvobodného Československa do Kanady. Největší zakázky našel jejich společný architektonický ateliér paradoxně v Číně, kam se také proto přestěhovali. Příznivcem mentality a kulturního založení místních ale není. 

Před 100 lety se studenti vzbouřili proti úpadku Číny. Prozápadní touhy poté vystřídal komunismus

Hnutí čtvrtého května v Číně (1919)

Čína letos z pohledu historických výročí zažívá náročný rok. Tak například 4. června 1989 převálcovala čínská armáda studentské povstání na Náměstí Nebeského klidu. Dne 1. října 1949 zase Mao Ce-tung vyhlásil vznik Čínské lidové republiky. A 4. května 1919 protestovali čínští studenti proti zaostalosti své země a jejímu ponížení po první světové válce.

V Číně to ale na takový triumf stále příliš nevypadá. Vláda komunistické strany je tam založená na nepravostech a masovém vraždění. A státní moc nedovoluje připomínat významné protesty z minulosti. Jediné nepatrné zmínky o masakru na náměstí Nebeského klidu ze 4. června 1989 je možné najít v oficiálních kronikách čínských bezpečnostních složek.

Často panuje přesvědčení, že paměť nad zapomněním nakonec zvítězí. Komentář připomíná předvečer invaze do Polska v roce 1939, kdy Adolf Hitler svým vojenským velitelům řekl, aby pobili polské muže, ženy a děti v duchu Čingischána, tedy „s rozmyslem a štěstím v srdci“.

Nacistický vůdce se tak vysmíval západní civilizaci, především její paměti. „Kdo dnes mluví o vyhlazení Arménů?,“ prohlásil tehdy Hitler.

Ve skutečnosti ale hovoříme o Arménech a jejich osudu i dnes, oponuje mu zpětně Edward Lucas. Svět o Arménech mluví i navzdory pokusům Turecka potlačit vzpomínku na jejich masakr z roku 1915 i let následujících. A také zločiny Třetí říše zůstávají historickou skutečností, kterou i nyní dokáže moderní mysl spolehlivě uchopit.

Zločinný režim

Proč tedy Západ pomíjí prohřešky Číny? Vždyť utrpení okupovaného Tibetu, v němž Čína v roce 1959 rozdrtila povstání, odpovídá sovětským zvěrstvům ve východní Evropě, píše britský žurnalista.

Umělci ve světě vzdávají hold muži, který se v Pekingu postavil tankům

Výročí masakru na náměstí Nebeského klidu

Umělci z celého světa vzdávají hold demonstrantovi, který se před 29 lety na náměstí Nebeského klidu v Pekingu na znamení vzdoru postavil sám před kolonu tanků. Obrázky neznámého muže se na Západě proslavily, Čína ale jakékoliv zmínky o krvavém potlačení protestů v roce 1989 přísně cenzuruje. 

Vzpomíná také období takzvané čínské kulturní revoluce, kdy se události vyrovnaly šílené paranoii Stalinových čistek. A už při Maově předešlé politice Velkého skoku vpřed na přelomu 50. a 60. let minulého století zemřelo kvůli hladu na 45 milionů lidí, dalších dva a půl milionu čekala poprava.

To je více obětí než v případě holokaustu. A až příště budou „milovníci pand“ chválit čínský režim za to, že dokázal miliony lidí pozdvihnout z chudoby, „připomeňte jim, kdo vlastně Číňany do bídy uvrhl“, kritizuje Lucas. 

Režim v Pekingu se tyto souvislosti pokouší zamlčovat. Když už se o nich mluví, tak se události relativizují. Žádný systém vlády s tak odpornými kořeny by si totiž legitimitu nárokovat nemohl.

Mezi současné zločiny Číny britský autor řadí její přístup k muslimské menšině Ujgurů. Popisuje, že centrální vláda je zavírá do převýchovných táborů, kde také dochází k mučení.

Velký bratr

Je poměrně snadné pochopit, proč v Číně nepůsobí žádná účinná opozice. Režim v Pekingu totiž dal nový význam slovu totalitní svým rychle se rozvíjejícím systémem totální, na technologickém pokroku založené kontroly obyvatelstva, myslí si Lucas. Nejen tváře lidí, ale i záznamy jejich DNA jsou shromažďované a ukládané v obrovských databázích spolu se všemi jejich on-line a off-line aktivitami.

Adam Černý: Jak se sledují osobní data na Západě a v Číně

Adam Černý

Kdekdo chápe, že když žádá o půjčku či hypotéku, tak se jeho budoucí věřitel shání po údajích dosvědčujících klientovu úvěrovou spolehlivost.

Sofistikované algoritmy poté pátrají po jakékoliv aktivitě režimem pokládané za podezřelou. Týká se to telefonování se zahraničím, čtení nevhodných věcí nebo stýkání se se špatnými lidmi. Čína svými možnostmi překonává i vševidoucí obrazovky, o kterých psal George Orwell ve svém románu 1984. 

Komentář v Timesech má za to, že naší reakcí nemá být jen pobouření, ale také strach. Od režimu, který se ke svým vlastním občanům chová tak strašně, je totiž možné očekávat, že když by dostal šanci, zacházel by stejně i s lidmi mimo samotnou Čínu. 

Lucas přirovnává Čínu k hadu škrtiči – stejně jako toto zvíře Peking stahuje smyčku kolem našeho krku. Čínský vliv postupně rozkládá a oslabuje naše svobody s nadějí, že jednou ztratíme sílu vzdorovat. A v posledních letech se vlády, univerzity, nátlakové skupiny, vydavatelé, think-tanky i média před čínským tlakem často sklonili.

Čínská hrozba

Stejně jako u říší zla minulosti ale jde o odvracení očí před zjevnou pravdou. Je ostatně snazší být líný a chamtivý, dokonce i v těch nejmenších, symbolických otázkách, podotýká britský žurnalista. Poukazuje na rozhodnutí lokálních politiků londýnského City, kteří v jeho pohledu čínskému tlaku podlehli.

Nová generace Číňanů vyrůstá ve světě, kde neexistuje Google, Twitter ani Facebook

„Mladí Číňané mají všeho úplné zuby. Od policejně střežených ulic Pekingu až po rebelující Hongkong se jejich nespokojenost přetavuje ve svérázný odpor vůči prezidentovi Si Ťin-pchingovi,“ čteme na serveru britského týdeníku Sunday Times

Mladí Číňané kvůli cenzuře neznají internetové služby, které jsou pro lidi na Západě naprostou samozřejmostí. Vůbec jim ale nechybějí, ukazuje reportáž amerického deníku New York Times.

Radnice totiž rozhodla, že v průvodu, pořádaném každoročně už od 16. století, letos nepovolí účast zástupců Tchaj-wanu. Na druhou stranu přitom Británie na svém území umožňuje například vysílání čínské státní televize CGTN, která před časem přenášela přiznání – podle všeho vynucené – v Číně zadržovaného britského občana Petera Humphreyho.

Přesto nicméně došlo alespoň k částečnému oživení britského politického systému ve vztahu k Pekingu. Vzpruhu pro komentátora představuje fakt, že parlamentní výbor pro bezpečnost a tajné služby zahájil vyšetřování možné čínské hrozby pro Velkou Británii.

Zákonodárci konkrétně zkoumají aktivity technologické firmy Huawei. Její výrobky jsou podle mnohých nezbytné pro britskou prosperitu. Lucas nicméně doufá, že se parlamentní výbor bude zabývat tím, jak jsou aktivity společnosti Huawei bezpečné pro lidi na celém světě.

Příklad z Prahy

Jiné země jsou přitom v postojích k Číně odvážnější než Velká Británie. Komentář připomíná, že francouzská fregata k nelibosti Pekingu nedávno proplula strategickým Tchajwanským průlivem. K těmto mezinárodním vodám přitom Čína přistupuje jako ke svým vlastním.

Britský žurnalista si všímá i Česka, konkrétně Prahy, ze které by si prý mohl vzít příklad Londýn. Minulý měsíc Peking zrušil dlouho plánované vystoupení Pražské filharmonie. Lucas uvádí, že „pro českou metropoli, milující demokracii, to měl být trest za její drzost“. Britský novinář chválí pražského primátora Zdeňka Hřiba, který naznačil, že orchestr místo toho klidně pojede na Tchaj-wan.

Dokonce i takové malé činy odporu mohou mít obrovský dopad, protože byrokraty v Pekingu odvážné aktivity svobodné společnosti matou a děsí. „Mějme jich více, zejména pak v roce, kdy je tolik příležitostí vzpomínat a truchlit,“ vybízí Edward Lucas na stránkách britského deníku The Times.

Spustit audio

Související