Čím více Orbána kritizuje zahraničí, tím víc mu tleskají doma

Agentura Reuters si všímá manévrování maďarského premiéra Viktora Orbána, který umí obrátit kritiku Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu i nadnárodních firem ve vlastní prospěch. Zatímco zmíněné instituce jej považují za nevyzpytatelného populistu, který se nechová jako standardní evropský lídr, Orbán se doma prezentuje coby obránce národní suverenity, identity a domácích hodnot před zahraničními narušiteli. „Je vysoce pravděpodobné, že s touto kartou vyhraje příští rok další volby,“ míní Reuters.

Za Orbánův úspěch může zčásti tradiční maďarský výklad dějin. Během své jedenáctisetleté historie se stávaly historické Uhry opakovaně terčem nájezdů Mongolů, Turků, Němců i ruské armády. Po první světové válce ztratila východní část Rakouska-Uherska většinu svého historického území a z Maďarska byl náhle relativně malý státeček. Většina Maďarů vnímá kritiku mezinárodních institucí jako pokračování poškozujících zahraničních intervencí. „Je to nová kolonizace světa. Jsme malá země, a tak z nás chtějí mít svou kolonii,“ rozčiluje se sedmašedesátiletý penzista Gyorgy, který odmítl udat své celé jméno. Učitelka na penzi Marianna Bonnoková prý bude také volit v příštích volbách Orbánův Fidesz, protože premiér je podle ní „velký muž“, který hájí vlast před škodlivými nápady Evropské unie. „Jsme opět napadeni a drceni za to, že se naše malá země postavila obřímu mezinárodnímu molochovi,“ říká stará paní na jedné z budapešťských ulic.

Orbán vnucuje občanům představu, že desetimilionová země je téměř ve válce se zahraničím. Tento měsíc jeho vláda rozeslala občanům dopisy za 756 milionu forintů (tedy za 65 milionů korun), v nichž jim sděluje, že „vyhrála důležitou bitvu“ s Bruselem. Budapešť totiž donutila instituce EU, aby Maďarsko vyškrtly ze seznamu zemí s hrozivým rozpočtovým schodkem. Vláda také zveřejnila ve všech velkých denících placené inzeráty, v nichž oslavuje vítězství „nad všemi zahraničními a domácími nepřáteli, kteří si přáli neúspěch Maďarska“. Nyní Orbán pokračuje v celonárodní aktivizaci dalším dopisem. Hodlá se jím obrátit na zahraniční Maďary, s nimiž provádí takzvané „národní konzultace“. Poprvé napsal krajanům letos v únoru, kdy do zahraničí putovalo 160 tisíc dopisů. Odhaduje se, že v zahraničí žije až pět milionů Maďarů.

Viktor Orbán v Evropském parlamentu|foto: European Commission Audiovisual service

Úřad premiéra vysvětlil, že dopisová kampaň má za cíl zahrnout do vnitřních maďarských záležitostí také krajany, neboť jsou součástí národa. Únorové dopisy, které přišly stát na 45 milionů forintů, tedy asi 3,9 milionu korun. Mimo jiné připomínaly existenci zákona, který umožňuje etnickým Maďarům v zahraničí získat ve zrychleném procesu maďarské státní občanství. Tento zákon prosadil Orbán po svém nástupu k moci v roce 2010. Zatím této možnosti využilo zhruba půl milionu lidí, kteří automaticky získali i volební právo. Sousední státy, v nichž maďarské menšiny žijí, považují Orbánovu politiku za možné narušení své svrchovanosti. Nejvíce zahraničních Maďarů obývá západní a centrální části Rumunska, jih Slovenska a srbskou Vojvodinu.

Prvořadým zájmem budapešťského kabinetu je však boj s nadnárodními institucemi. Tento měsíc chce země s předstihem vrátit unijním orgánům a Mezinárodnímu měnovému fondu závratnou částku dvaceti miliard eur, kterou si půjčila během finanční krize v roce 2008. Guvernér centrální banky a blízký Orbánův spolupracovník Gyorgy Matolcsy symbolicky vyzval měnový fond, aby uzavřel svou budapešťskou kancelář.

„Ačkoli premiér má v zahraničí spoustu kritiků, doma na jeho populistické kroky slyší,“ připomíná Reuters. „Maďarské dějiny jsou plné povstání za svobodu a o hrdiny nebyla nouze. Orbán chytře oživuje starý stereotyp, který oslovuje statisíce voličů,“ míní politolog Peter Krekö. Premiér si vypracoval svou taktiku v disidentských kruzích a je třeba přiznat, že se umí ve velkých konfliktech pohybovat jako ryba ve vodě. Od roku 2010 se opakovaně dostává do potyček s Bruselem kvůli kontroverzním zákonům, jimiž omezuje nezávislá média, centrální banku i soudy. Pozdvižení vyvolaly i snahy maximálně zvýšit daňové zatížení zahraničních firem, aby odlehčil obyčejným Maďarům. Jenomže Orbán disponuje pohodlnou dvoutřetinovou většinou v parlamentu. Může se pak klidně ohánět tím, že má dostatečný mandát k řešení ekonomických potíží, které zemi nechaly předchozí socialistické vlády.

Viktor Orbán v Evropském parlamentu|foto: European Commission Audiovisual service

Začátkem července Evropský parlament přijal rezoluci, odsuzující Maďarsko. Orbán na to reagoval prohlášením, že Evropa po sovětském vzoru drtí Maďary a nasazuje proti nim armádu byrokratů, nikoli tanků. V květnu se zase diplomaticky střetl se spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou. Když se jej zeptala na problematické zákony, odvětil, že Evropa by neměla hned posílat na Budapešť vojáky. Otevřeně tím narážel na nacistickou okupaci Budapešti v roce 1944, což Berlín silně pobouřilo. „Němci nám sem už jednou tanky poslali. Proto je prosíme, aby to nedělali podruhé, nebyl to dobrý nápad a neosvědčil se,“ řekl na jaře Orbán v rozhlasovém projevu.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Orbánova strana pohodlně vede nad roztříštěnou opozicí. Nemůže však usnout na vavřínech, protože téměř polovina voličů zůstává nerozhodnuta. Boje s Bruselem se zjevně nelíbí každému. Mnozí Maďaři se za ně stydí, i když to jsou lidé, kteří by Orbána nevolili tak jako tak. Jiní si hledí především toho, kolik peněz mají v peněžence a politiku ignorují. Političtí analytici se nicméně shodují, že permanentní konflikty Orbán potřebuje, aby udržoval v pohotovosti své stoupence. „Boj za politickou svrchovanost a národní hodnoty se vyplácí,“ konstatuje Reuters.

Dávat a brát: Italský experiment se supermarketem bez peněz

V Itálii existuje místo, kde mléko stojí jeden bod a láhev olivového oleje čtyři body, nikoli devět eur, jako v normálních obchodech. A lze tam pořídit celý nákup, i když v peněžence nemáte vůbec nic. O pozoruhodném projektu sociálního obchodu píše italský deník La Stampa. „V dnešní krizí postižené Evropě může takový supermarket existovat na jednom jediném místě – poblíž Torre della Ghirlandaia, zvonice modenské katedrály,“ konstatuje list. A kdo chce, může tam i pracovat, ale pouze tak, jako tam nakupuje – zdarma. Zdejší komunitní experiment se totiž rozhodl obejít zcela bez oběživa.

Pod krásnou modrou oblohou označuje maličká vlajka obchod s názvem Portobello. První supermarket na světě, v němž se vůbec neplatí, se krčí za italským obchodním řetězcem Ipercoop a benzínkou na severu Modeny. Portobello leží nedaleko odbočky k továrně Maserati, jež byla od 20. let významnou automobilkou závodníka a podnikatele Enza Ferrariho. Oba světy jsou si právě tak vzdálené jako blízké. Průmyslový a závodní triumf minulosti žije v těsné blízkosti neklidných obav z budoucnosti, píše list.

Obchod na první pohled příliš nezaujme, i když je pestrobarevný a veselý. Hlavně má však plné regály. Šest vajíček za jeden a půl bodu, 250 gramů kávy za dva body a brioška rovněž za dva body. Nemusíte zaplatit jediný cent. Sociální pracovníci dopředu vytipovávají spotřebitele: obyvatele postižené ekonomickou krizí, zbavené střechy nad hlavou kvůli zemětřesení, anebo beznadějně nezaměstnané v důsledku potíží Itálie. Projekt vede Luigi Zironi. Obchod podle něj slouží celým rodinám. Prvními klienty byli příslušníci třiceti rodin, které měly společné to, že nemají auto a propadla jim pojistka v nezaměstnanosti. Terénní pracovníci zahrnuli také podnikatele, jejichž příjmy se propadly o nejméně 30 procent stavu před krizí. Hodnota zboží je určována body, které ovšem neodpovídají finančnímu vyjádření ceny, nýbrž vycházejí z nepostradatelnosti produktu. „Portobello se snaží pomáhat šedé zóně, tedy těm, kteří ještě nepřišli o všechno, ale mohlo by se jim to stát každým okamžikem,“ vysvětluje Zironi.

Chléb a pečivo|foto: Comstock Images

Systém je podle La Stampy vcelku jednoduchý. Každá rodina dostane kartičku s určitým množstvím bodů na měsíc. Sociální pracovníci z Modeny pak vybírají na základě specifických měřítek, která rodina si bude moct do Portobella zajít. Počet bodů se stanovuje také podle velikosti rodiny. Ty si mohou přijít až na šest měsíců základních potravin zdarma, ačkoliv tato lhůta není pevná, lze ji prodloužit. Vedle počtu lidí se kredit vypočítává také podle ekonomických obtíží rodin. Nezaměstnanost je považována za pokořující zkušenost, a tak mohou lidi bez práce v obchodě pomáhat a získat tím alespoň částečně pocit, že jsou zapotřebí. Každý příjemce bodů absolvuje pohovor se sociálními pracovníky a ti se mu pokusí nalézt nejlepší místo v obchodě.

Šéf modenské sociálky Angelo Morselli říká, že podle původního plánu chtěli zahrnout do záchranné sítě první stovku rodin, ale dnes už uvažují o čtyřech stovkách a možná až patnácti stech lidech. Podle Morselliho na projekt přispívají místní politici, instituce, firmy i jednotlivci. Někteří poskytují volný čas, jiní finance. „My v Modeně si umíme pomáhat,“ říká. Zironi odhaduje, že v supermarketu pomáhá 130 dobrovolníků a toto číslo roste, protože příjemci bezplatných potravin cítí, že musí také něco dávat.

Elektroinženýr na penzi Antonio říká, že nejdřív pomáhal jenom jako poradce, ale nakonec se pustil do elektroinstalace a dělal na ní čtyři měsíce. Také paní Alessandra je bez práce. „Manžel chodil do Portobella jako dobrovolník, tak jsem mu jeden den řekla, že jdu s ním. Líbí se mi, že je to celé organizováno pro nový typ lidí – oběti krize, zápasící na pokraji chudoby,“ říká žena. Podle La Stampy je možné, že takový projekt opravdu může existovat jenom na svérázném italském jihu. Několik dní předtím, než Portobello poprvé otevřelo, zjistili organizátoři projektu, že jim chybí sušenky a trvanlivé pečivo. Všechno ostatní bylo na regálech – maso, zelenina, mléko za jeden bod a káva za dva, ale žádné sušenky. Tak se jednoduše obrátili na místní obyvatele, a ti jim napekli do zásoby na šest měsíců. „Bez této sociální soudržnosti se zadarmo prodávat nedá,“ končí list.

Německo dosud nepohřbilo všechny mrtvé z východní fronty

Německo během posledních dvou dekád postupně pohřbilo ve východní Evropě a Rusku na 800 tisíc vojáků wehrmachtu. Včera otevřelo poslední velký hřbitov na ruském území. Jenomže tím práce komise pro pohřbívání padlých nekončí. „Je třeba postarat se o ostatky dalších čtyř set tisíc zabitých vojáků,“ píše německý magazín Spiegel.

Země bývalého východního bloku začaly pomáhat Německu s vyhledáváním ostatků zabitých v roce 1992. Včera toto úsilí kulminovalo na novém válečném hřbitově ve městečku Duchovščina u Smolenska, kde německý ministr obrany Thomas de Maiziére promluvil při otevírání pietního místa. Na hřbitově je 30 513 ostatků německých vojáků, z nichž se podařilo identifikovat 16 300. Až bude naplněna kapacita hřbitova, spočinou na něm ostatky sedmdesáti tisíců lidí, což je více než na německých válečných hřbitovech ve Francii a Belgii. Včerejšího ceremoniálu, při němž byli pohřby ostatky pěti vojáků, se zúčastnili také příbuzní padlých.

Spolek, který se vyhledáváním ostatků zabývá, v originále Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge, má však před sebou další úkoly. Do roku 2017 chce ve východní a jižní Evropě pietně uložit dalších 150 tisíc padlých. Navíc má přibližně informace o dalším čtvrtmilionu obětí, z nichž mnohé leží na nepřístupných místech, v bažinách, nebo jen v malých hrobech po dvou až třech vojácích. „Máme šanci vyzvednout tak polovinu ostatků, ovšem levné to nebude. Je neuvěřitelné, jak velké množství lidí dokázalo zmizet v relativně krátkém čase,“ říká mluvčí spolku Fritz Kirchmeier. Organizace vychází z vojenských záznamů o padlých. Podle nich pak posílá týmy na místa neoznačených hrobů. V průměru se jí daří identifikovat třetinu vyzvednutých ostatků. „Mnohé hřbitovy jsou prakticky neviditelné, protože ustupující německá armáda z propagandistických důvodů odstraňovala jakékoli známky, že jde o pohřebiště. No a druhá strana viditelná pohřebiště rovněž z propagandistických důvodů likvidovala,“ vysvětluje Kirchmeier.

Nemocniční hřbitov v Halle obsahuje ostatky 220 těl zabitých nacisty v letech 1942 až 1945.|foto: ČTK/AP,ČTK

Mnohé z těl byly po roce 1992 přesunuty spolkem do hromadných hrobů. Za dvacet let jich vzniklo ve východní a jihovýchodní Evropě čtyři sta. Počet obětí podle expertů ukazuje, jak urputné a rozsáhlé byly boje na východní frontě. „Počet exhumovaných německých vojáků je zcela neuvěřitelný. Člověk náhle pochopí, jak hrozná válka byla. Jedna věc jsou statistiky, a jiná osobní zážitek,“ říká Harry Bennett, britský historik z univerzity v Plymouthu. „Většina světových bojišť se dá prozkoumat za pár hodin, ale východní fronta se táhla od Baltského až po Černé moře. Wehrmacht na jedné straně považoval sovětské vojáky za nebezpečné protivníky, na straně druhé jimi opovrhoval, měl je za podlidi a podle toho s nimi zacházel,“ dodává expert. Německé ztráty byly sice děsivé, ale sovětské je mnohonásobně předčily. Himmler ostatně před útokem na Sovětský svaz hovořil o nezbytnosti decimovat slovanskou rasu.

Německý historik Moritz Pfeiffer upozorňuje, že na východní frontě padlo 2,7 milionů vojáků, a v týlu na východních německých územích zahynulo 1,4 milionu německých civilistů. To je ovšem relativně málo ve srovnání s jedenácti a půl miliony padlých sovětských vojáků, včetně tří a půl milionů ubitých válečných zajatců. Sovětské civilní ztráty byly ještě větší – 15,2 milionu. „Bez přehánění lze říci, že válka mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem byla nejkrvavější v historii. Místo bleskového konfliktu se obě země nechaly vtáhnout do víru násilí, v němž zahynulo 30 milionů lidí,“ říká Pfeiffer. Podle něj je třeba zkoumat zejména boje z let 1943 a 1944, kdy ustupující wehrmacht využíval taktiku spálené země. „Té se naplno účastnily pravidelné jednotky, zatímco holocaustu jen zčásti,“ dodává badatel.

Podle Kirchmeiera se vítězní Sověti příliš nezabývali identifikováním vlastních padlých a jednoduše je pohřbívali do hromadných hrobů. Respekt k padlým se omezoval na vztyčování gigantických pomníků a mohyl, nikoli na pietní úctu k jednotlivcům. Tento postoj se mění teprve v posledních letech. „Problém je také v jednotlivých postsovětských zemích – například na Ukrajině jsou hroby padlých ruských vojáků záměrně zanedbané, protože je dnešní Ukrajinci vnímají jako ty, kdo jim přišli vzít svobodu,“ píše závěrem Spiegel.

Česko je druhé na světě v liberálním přístupu k drogám

Uruguay ve čtvrtek zahájila experiment v přístupu ke konopí. Dolní komora parlamentu totiž schválila návrh na faktickou legalizaci pěstování a prodeje marihuany. Zákon musí ještě projít Senátem. Užívání marihuany je v zemi legální, ale její pěstování a prodej zatím nebylo. Pokud návrh schválí i horní parlamentní komora, stane se Uruguay prvním státem světa, kde bude pěstování a prodej marihuany legální činností regulovanou státem.

Britský deník Daily Telegraph v této souvislosti sestavil žebříček nejliberálnějších zemí světa. Co se drog týče, druhou příčku obsadila Česká republika. Ačkoli stran marihuany je nejsvobodomyslnější Nizozemsko, v celkovém přístupu k narkotikům vede Portugalsko. To v roce 2001 dekriminalizovalo držení všech druhů drog pro osobní užití. Stát současně zavedl dotovanou pomoc závislým, která přilákala rekordní množství narkomanů. Během uplynulé dekády se počet nakažených virem HIV a počet smrtí v důsledku drogové závislosti snížily na polovinu.

Marihuana, konopí|foto: ČTK/AP, Ted S. Warren,ČTK

Česko podle tvrzení Daily Telegraphu předčí dokonce Nizozemsko, protože lze u nás držet legálně 14 gramů marihuany, čtyřicet takzvaných „kouzelných houbiček“, čtyři tablety LSD nebo extáze a jeden gram kokainu. Deník ale zřejmě nereflektoval čtvrteční rozhodnutí Ústavního soudu. Ten v tomto týdnu zrušil část trestního zákoníku, díky níž vláda směla prostřednictvím svého nařízení určit trestné množství drog. Soudci zrušili také část vládního nařízení včetně tabulky vymezující „větší než malé množství“ u jednotlivých omamných a psychotropních látek.

Na třetím místě liberálních zemí se velmi paradoxně umístila stalinistická Severní Korea. Je tomu tak proto, že narkomani sice končí před popravčí četou, jinak jsou ale marihuana nebo opium zcela legální a vůbec nejsou klasifikovány jako drogy. Deník dále srovnával libertinismus zemí světa například podle práv homosexuální menšiny. V této oblasti vede Argentina, následovaná Nizozemskem a Jihoafrickou republikou. Ve svobodomyslném postoji k prostitucím vede Kanada, za níž jsou Německo a Nizozemsko. A co se týče daní, nejvolněji je lidem v Andoře, Monaku a na normanském ostrově Jersey, končí Daily Telegraph.