„Chvíli tu nebudu“ – film, který mluví za epileptiky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Epilepsie

Stejnojmenný dokument uvedený na festivalu Jeden svět přibližuje divákům, co lidé v několika vteřinách záchvatu prožívají.

Devatenáctiletá dívka se náhle propadá do záchvatu a hledí do žlutých očí vlka. Po chvíli je zpět, jako by se na okamžik propadla do nějaké strašidelné divočiny...

To je jeden z obrazů, které diváci mohli vidět ve filmu „Chvíli tu nebudu“ nizozemské režisérky Maartje Nevejanové na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.

 Autorka dokumentu, nizozemská režisérka Maartje Nevejanová, mapuje vnitřní světy epileptiků. Na filmu spolupracovali také neurologové a umělci. Režisérka sama má s onemocněním zkušenosti z dětství. „Svých představ jsem se tehdy bála, ale zároveň jsem se za ně styděla,“ vzpomíná režisérka.

 Známe asi 40 druhů epilepsií. Jejich některé projevy mohou být bizarní a vůbec nemusejí splňovat laickou představu, že takový člověk vždy upadne na zem a má křeče...

Jana Zárubová, neuroložka

„Člověk, který během záchvatů slyšel hudbu, měl k dispozici skladatele. Kdo při nich viděl obrazce, spolupracoval s odborníkem na virtuální realitu,“ říká režisérka. „Našim cílem bylo vytvořit film, který ztvárňuje chvíle, kdy lidé jsou ’mimo’. Ukázali jsme výsledek lékařům a ti užasli…“ vypráví Nevejanová.

Epilepsie patří mezi nejčastější onemocnění mozku a může se u člověka objevit v každém věku. Záchvat může trvat jen několik vteřin a nemusí mít dramatické vnější projevy.

Režisérka dokumentu „Chvíli tu nebudu“ Maartje Nevejanová

„Možnost vyjádřit svůj příběh se teď častěji využívá,“ říká režisérka. „Neurologové se vedle léčení choroby dětí také ptají: kde jsi byl? I pro rodiče je to velké probuzení, protože lépe chápou, s čím se dítě potýká.“ Děti s epilepsií díky tomu nemají pocit osamělosti a vědí, že o svých zážitcích mohou mluvit.

Podívejte se, jaké je „vídat vlka“

 Režisérka v dokumentu vypráví také příběh dívky, která během svých záchvatů vídá vlka. Lékaři velmi pomohlo, že dívka mohla mluvit o tom, co vidí, a přestala se vlka bát. V rámci projektu ji také vzali za skutečnými vlky, a teď má dokonce k dispozici terapeutického psa. A toho opravdu miluje, i když se psů dříve bála.

 Dokumentaristka k filmu vytvořila i interaktivní aplikaci s názvem Můj vnitřní vlk, která s využitím koláže obrazů slouží jako ilustrace prožitku jednoho z mnoha typů epileptického záchvatu.