Chtěli jsme ukrást kufr z Osvětimi. Fotograf a kameraman David Cysař vypráví o mezigeneračním traumatu v umění

„Nový projekt souvisí s mým dědictvím Winternitzovy vily a s tím spojeným dědictvím transgeneračního traumatu. Vypravili jsme se s Pavlem Berkovičem do Osvětimi bez mobilních telefonů, bez jakéhokoliv digitálního zařízení – a šli jsme pěšky cestu z Osvětimi až do Prahy. Byla to taková meditačně umělecká cesta. Impulzem bylo, že z Osvětimi napsali, že našli kufr mé prababičky Jenny Winternitzové a že byli ve vile, že se jim tam líbilo a že mi posílají fotku,“ přibližuje David Cysař svou nejnovější tvůrčí aktivitu.

Čtěte také

Lékař František Bláha podal v Norimberku zásadní svědectví. S prožitky z Dachau se vyrovnával celý život

„Psal jsem jim, že máme takový projekt, že bychom si chtěli ten kufr půjčit a přinést zpátky do Bubnů – takový symbolický návrat. To mi napsali, že nejde, že to je prostě památník, že to je bez šance. Tak jsme si vytvořili koncept, že ten kufr ukradneme a odneseme do Prahy a pak jim ho vrátíme,“ popisuje svůj odvážný plán a pokračuje:

„Přišli jsme do archivu, jsem s kufrem vyfocený. Zjistili jsme ale, že tam jsou důkladná bezpečnostní opatření a ten člověk v archivu byl opravdu dvoumetrový a hrozně silný. Neměli jsme vůbec šanci,“ vypráví.

Nalézt sílu o tom mluvit

Svou první výpravu po stopách předků do bývalého koncentračního tábora v Osvětimi fotograf a kameraman podnikl až v letošním roce:

Čtěte také

„Měl jsem jen dvě možnosti – vrhnout se do drátů, nebo přežít a vyprávět.“ Svědectví Adolfa Burgera

„Já jsem to vždycky odkládal. Našel jsem na to sílu až díky Pavlovi Berkovičovi. Ta výstava se bude jmenovat Kunst macht frei, to znamená Umění osvobozuje. A myslím si, že ta tvorba, kterou jsme po cestě dělali, byla pro to pochopení a pro můj vnitřní prožitek strašně důležitá,“ přiznává.

Své zmařené plány na umělecký projekt, v jehož centru bude stát jako objekt prababiččin kufr, nakonec Cysař přetvořil do jiného konceptu.

„Nebudou to vůbec fotografie. Jsou to grafiky: my jsme vzali spoustu papírů, tiskařskou barvu a otiskovali jsme reálné věci, které jsme cestou našli. Tvořili jsme z nich takové abstraktní grafiky s konkrétními otisky těch věcí,“ líčí.

Celá zkušenost v umělci zanechala hluboký dojem, který považuje za obtížně sdělitelný slovy:

Čtěte také

„Lidi, dokud žijou, nechtějí uvěřit…“ Vzpomínky tří přeživších na Osvětim a na návrat domů

„Myslím si, že by to všechno znělo trochu pateticky, složitě. Sám sobě to nedokážu úplně definovat. Určitě jsem ve spoustě místech cítil takovou hrůzu, že bych o ní tady nerad mluvil, protože mě osobně provází už delší dobu. Je strašné, co lidi dělají lidem,“ sdílí Cysař a dodává vlastní zkušenost:

„My jsme symbolicky šli přesně cestou pochodů smrti vězňů z Osvětimi. Tam jsme sbírali otisky té cesty, ty věci, které mohli zažít. Těch 90 kilometrů bylo opravdu náročných i pro nás, kteří jsme mohli jíst, spát, jsme zdraví, silní. Měli jsme tedy těžké batohy plné tubusů, barev, a foťáků. Ale představa, že je leden, ti vězni tam jdou v zimě a že jsou ještě po několikaletém týrání úplně zbídačení a na tu cestu jim zůstává nějakých 250 gramů chleba – to je o tolik úrovní jinde, že si to nedokážu představit, ani když jsem tu cestu šel.“

Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Cysařem v audiu nahoře. Dozvíte se také, jaké je spolupracovat na časosběrném dokumentu s Hanou Třeštíkovou, i jestli má blíže k médiu fotografie, nebo filmu.