Chrám Quanzongmiao a Suzhouská ulička

V Pekingu existuje legenda, ve které se vypráví o císaři Qian Longovi (vládl v letech 1736 - 1796) a jeho druhé inspekční cestě po jižní Číně. Cesta vedla přes překrásné jihočínské město Suzhou, proslulé krásnými uličkami ležícími na důmyslné síti vodních kanálů, kterému se proto také často přezdívá čínské Benátky. Císař se spolu se svým nejbližším palácovým eunuchem převlékli za prosté buddhistické poutníky a vydali se na zapřenou na inspekce do buddhistických chrámů. Po cestě dorazili do jednoho ženského buddhistického kláštera. Nejprve zapálili kadidlo a pobili čelem o zem před sochami buddhů, jak se na řádné poutníky sluší a patří, a pak se začali bedlivě rozhlížet kolem dokola. Náhle se přímo před nimi objevila mladá mniška. Ačkoliv měla hladce vyholenou hlavu, jak mají mniši i mnišky mít, bylo na první pohled vidět, že to je žena nebývalé krásy. Měla oduševnělou tvář s hebkou, průsvitnou pletí, jako by to snad byla sama nesmrtelná víla bydlící v Měsíčním paláci. Císař Qian Long na ní visel pohledem a nedokázal z ní spustit oči, její krása ho úplně ohromila. Palácovému eunuchovi nakonec nezbylo, než císaře zlehka zatahat za rukáv. Císař hlasitě vydechl, jako by se právě probudil z překrásného snu.

Když se vrátil do paláce, kde na své zastávce v Suzhou přebýval, okamžitě nadiktoval císařský edikt, ve kterém nařizoval, aby byla ona mniška odvedena do paláce a stala se společnicí jeho císařského veličenstva. Byl v tom ovšem malý háček: tahle krasavice už složila mnišský slib, a císař si ji nemohl otevřeně přivést do paláce, aby se stala jeho konkubínou, to by bylo porušením buddhistických zákonů. Když se císař Qian Long vrátil do Pekingu, dlouho si lámal hlavu, jak to zařídit, až nakonec vymyslel způsob, jak to vyřešit. Na jižním břehu jezera Kunming hu, které leží kousek za hradbami Pekingu, pro ni nechal vystavět stavbu, která byla napůl palác, kde by císař mohl nocovat při svých cestách mimo Peking, a napůl buddhistický chrám. Stavba to byla už na první pohled velkolepá a nádherná, vždyť jen slavnostních vstupních bran, tesaných z kamene, tam bylo sedm. Chrám pak pojmenoval Quan zong miao. Navíc poblíž chrámu-paláce protékala říčka Qingshui he, na jejíž březích rostlo mnoho broskvoní, které byly obzvlášť krásné, když kvetly, a vůbec celé okolí chrámu bylo velmi hezké. Pokaždé, když se pak císař vydával do oblasti Západních hor, zastavil se v chrámu na noc a ona krásná mniška se stala jeho nejoblíbenější konkubínou, u které císař Qian Long často hledal potěšení a zábavu.

Jednoho roku, bylo tomu právě zjara, se císař vracel z obětin v Chrámu velkého probuzení. Na cestě se jako obvykle zastavil v chrámu Quan zong miao. Přišly ho přivítat dvorní dámy jeho oblíbené mnišky, ale mniška sama se nikde neobjevovala. Dvorní dámy poklekly před císařem a pravily: Naše paní se poníženě omlouvá, že nepřišla sama uvítat jeho císařskou milost, ale v poslední době se necítí dobře. Císaře Qian Longa to velmi vylekalo a honem spěchal do vnitřních paláců, aby zjistil, co se děje. Spatřil, jak mniška zpola leží na sofa, v očích slzy a ve tváři stopy smutku. Císař se nad ní dojatě sklonil a starostlivě se začal vyptávat: "Má drahá, trápí vás snad nějaká nemoc?" Mniška mu odvětila: "Nejvznešenější císaři. Pocházím ze Suzhou a již po drahnou řadu let jsem nespatřila svou domovinu. Netrpím jinou nemocí než touhou opět na chvíli uzřít Suzhou." Když to císař uslyšel, s velkou úlevou se hlasitě rozesmál. " Vás trápí stesk po domovině? Proč jste se mi o tom již dávno nezmínila? To bude lehké zařídit. Za půl roku se společně vydáme do Suzhou." Jak to mniška uslyšela, velmi se jí ulevilo a nemoc byla téměř pryč.

Půl roku uběhlo jako voda a jednoho dne,císař Qian Long přijel do chrámu. Když ho mniška uvítala, jak si císař zaslouží, Qian Long ji chytl za ruku a pravil: " Drahá, pospěšte si prosím a převlékněte se do cestovního. Vyrážíme společně do Suzhou." "Opravdu?" Mniška mu napůl věřila a napůl ne. "Vládce si nemůže zahrávat se slovy, jak bych si z vás drahá mohl tropit žerty?" Mniška tedy honem nařídila služebným, aby jí připravily cestovní šaty, převlékly ji a nastoupila do císařského kočáru. Společně se vydali na cestu, císař jel ve voze před ní. Nebyli na cestě ani hodinu, když kočár zastavil. Palácová služebná otevřela dvířka a řekla mnišce: "Prosím císařskou krasavici, aby ráčila vystoupit. Již jsme v Suzhou." Mniška se podivila: Zvláštní, z Pekingu cesta do Suzhou trvá několik měsíců. Teď jsme na cestě necelou hodinu a už jsme v Suzhou? Vyhlédla z vozu ven a skutečně. Cožpak nepoznávala Suzhou? Uprostřed uliček vedly vodní kanály, na kterých sem a tam přejížděly malé loďky. V krámcích na stranách uliček bylo zboží a pamlsky, jaké se prodávají na jihu, lidé na ulicích i prodavači mluvili pravým suzhouským nářečím. Jako by vskutku byla v jižní Číně. V mysli jí nezbyla ani stopa stesku po domově.

A jak to císař dokázal? Vydal edikt, ve kterém nařídil, aby na cestě z kláštera do Nanhaidian vystavěli přesně takovou obchodní ulici, jaké mají v Suzhou. Pak do ní nechal přesídlit obchodníky a prodavače ze Suzhou a okolí a během krátké doby se toto původně opuštěné a neobydlené místo proměnilo na jižní Čínu. A od té doby sem císař často bral mnišku, aby se potěšila suzhouskou atmosférou a utišila svůj stesk po domovině.