Chci se cítit jako Češka, i když nosím šátek, říká irácká studentka češtiny

15. duben 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na začátku dubna se zde konala akce pro veřejnost Oběd v mešitě, kde si mohli zájemci prostory prohlédnout a setkat se s muslimy v Praze

„Když nastoupím do tramvaje, lidé se za mnou kvůli hidžábu otáčejí. Ale když jim řeknu dobré ráno nebo dobré odpoledne, většinou se začnou usmívat,“ říká v reportáži Daniely Vrbové studentka.

Integrovat se do české, respektive evropské společnosti. K tomuto oprávněnému požadavku na cizince (ať už na uprchlíky nebo lidi, kteří do Česka přišli například za studiem, prací nebo rodinou) není potřeba více dodávat. Snad jedině to, že se lehce řekne, a potom dlouho a ne vždy snadno naplňuje. A to i když cizinec nebo cizinka mají zájem stát se součástí nové společnosti.

Ukazují to alespoň zkušenosti lidí s arabským původem. Ti se stali emblémem současné migrační debaty i politického klání, přestože podle statistik ministerstva vnitra žilo konci roku 2015 v Česku a legálně zde pobývalo 6566 osob z arabsky mluvících zemí.


Do muslimské modlitebny v Praze, která přes den funguje jako škola, se vydala Daniela Vrbová. Natáčela i ve škole Alfirdaus. Poslechněte si celý pořad Zaostřeno.

Zda jejich řady rozšířilo všech 134 Syřanů, zhruba 100 Iráčanů a maximálně pár desítek Afghánců, kteří vloni požádali v Česku o azyl, nelze ze statistik stoprocentně potvrdit. I tak by tvořili arabsky mluvící cizinci 1,46 % všech cizinců v Česku, kterých je celkem 467 562. Nebo také 0,06 % celkové populace Česka. Jenže z reakcí ve veřejném prostoru je zjevné, že jim česká populace není až tak příznivě nakloněna.

Zvládnout češtinu

Usáma K. utekl do Česka s rodinou v roce 2015. Jeho matka je Češka, vychovala ho ale ve výhradně syrském prostředí. Zvládnout češtinu byl pro rodinu úkol číslo jedna. A jak si všiml pan Usáma na své dceři, hodně pomohlo, když se při integraci cítila dobře.


Někteří v Česku žijí už pět let, většina ale přišla před rokem, nebo dokonce před pár měsíci. Sedí tu vedle sebe irácký pár, Egypťanko-Saudka, Tunisan, Egypťan, Maročan, Alžířanka a Syřan, jehož město Raqqa obsadila organizace Islámský stát. Ve městě zůstal jeho bratr a dvě sestry. Na hodiny dochází i studentka z Pákistánu a student z francouzské části Kanady.

„Důležité bylo, že jí to bavilo ve škole. Pokud dítě něco baví, rychleji se učí. Nebo také když něco chce. Všiml jsem si, že se dcera rychleji učí česky, když něco chce, než když já po ní chci, aby mluvila česky,“ odpozoroval pan Usáma. Pro dospělé prý platí, že se rychleji integrují, když mohou pracovat. Což je těžké, když neumíte jazyk.

Lidé z arabsky mluvicích zemí, kteří jsou muslimové, křesťané nebo bez vyznání, se scházejí v jedné třídě.

Je čtvrtek podvečer a v Integračním centru Praha právě probíhá kurz češtiny pro arabsky mluvící cizince. Návštěvník si tu připadá jako v knize Pan Kaplan má třídu stále rád: prostovlasé studentky i studentky v šátcích uvázaných na různé způsoby, studenti různých odstínů pleti a rozmanitě zastřižených vousů se sklání nad svými sešity.

Na otázku, co obyčejně dělají přes den, studenti jeden přes druhého volají, že se snaží učit česky nebo češtinu nějak používat. Mikrofonu Českého rozhlasu se zjevně vůbec nebojí. Všichni chtějí předvést, co už se i malým počtem hodin naučili.

„V Česku se mi líbí, jsou tu historické budovy, milí lidé a krásná krajina,“ říká pilná irácká studentka. „Snažím se učit česky, ale dvakrát týdně je málo. Také nemám moc šanci mluvit s Čechy, to bych chtěla změnit. Ráda bych se víc zapojila do české kultury. Chci se cítit jako Češka, i když nosím šátek,“ přeje si.

autor: Daniela Vrbová
Spustit audio