„Chci, abyste mě viděli jinak.“ Melíšková, Horáček a Vochocová o tom, jak snadné je s lidmi manipulovat
Jsme v běžném životě tak trochu herci? Manipulace je přirozenou součástí lidského chování, rozpoznat jí je ale mnohdy složité. „Jakmile je vztah s druhým člověkem z jakéhokoli důvodu nevyrovnaný, otevírá to prostor. To je ta chvíle, kdy se začíná manipulovat,“ poukazuje ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. V debatě z cyklu Ctnosti a neřesti se potkává s herečkou Klárou Melíškovou a mediální teoretičkou Lenkou Vochocovou. Moderuje Renata Kalenská.
„Přestože jsem herečka a dalo by se říct, že třeba manipulujeme s diváky, tak se snažím jít cestou hledání opravdovosti,“ zamýšlí se v debatě, kterou společně pořádají Český rozhlas Plus a Dejvické divadlo, Melíšková, která účinkuje ve hře Služebnictvo.
Čtěte také
Psychiatr Horáček definuje manipulaci jako snahu ovlivnit druhého člověka nikoli v jeho, ale ve svůj vlastní prospěch. Manipulace je podle něj spjatá s rozvojem lidských společností.
„Teorie sociálního mozku říká, že naši předkové žili v malých skupinách po několika desítkách členů. Postupně se zvětšovaly skupiny a zvětšoval se i lidský mozek. A jak se začal zvětšovat, tak docházelo k tomu, že člověk začal reflektovat svoje bližní, a to v několika cyklech. Ten první: Já vás vidím. Druhý: Já vím, že vy vidíte mě. A třetí cyklus: Chci, abyste mě viděli jinak. To vyžaduje jistou velikost mozku a k tomu došlo před 100 tisíci lety,“ vysvětluje vědec a dodává:
„Bohužel všichni trochu manipulujeme, protože je to vlastně lidská přirozenost.“
Z pohledu moci zkoumá manipulaci mediální teoretička Vochocová na Katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Věnuje se také supervizi v pomáhajících profesích.
„Pro spoustu lidí je strašně těžké poznat, že manipulují i že jsou manipulováni. Říkám si, že by se to mělo učit ve škole. Když se to naučíte základně rozpoznávat, tak přijde aha moment – a člověka to osvobodí od moci, kterou nad ním chtějí uplatňovat druzí,“ doporučuje.
Mocenská dynamika se může propisovat i do vztahů, kde k manipulaci dochází. V rovnocenném, vyrovnaném vztahu jsou lidé v takzvaně horizontální pozici. „Jakmile je ale vztah s druhým člověkem z jakéhokoli důvodu nevyrovnaný, otevírá to prostor. To je ta chvíle, kdy se začíná manipulovat,“ upozorňuje Horáček.
Manipulace online
Nové prostory pro manipulaci otevírá také prostředí sociálních sítí. „A jsme u jednoho z kořenů mega průšvihu, který teď žijeme v oblasti dětské a adolescentní psychiatrie,“ je přesvědčený Horáček.
„Definujeme svoji hodnotu, to, co já si myslím, že si o mně myslí ti druzí. Další krok je, že já budu ovlivňovat tol, co si o mně myslí – a začnu třeba dávat na sítě svoje filtrem upravené sítě.“
Vochocová připomíná roli algoritmů, kterým lidé často nerozumí. „Přijde mi jako lákavá cesta naučit se s tím pracovat,“ apeluje. „Přijde mi důležité, aby se lidi naučili vidět za ten systém.“
Manipulace je nám ale mnohdy příjemná. I proto se jí složitě bráníme. „Přes sociální sítě často vidíme práci se strachem, ale také emocemi typu někam přináležet, být někým rozpoznán jako validní, platný člen společnost,“ poukazuje akademička.
Sociální sítě se navíc dostávají k velkému množství dat a s uživateli se pak manipuluje o to snadněji. „Aby to celé fungovalo, ty manipulace, tak musím mít o druhém člověku poměrně přesnou představu,“ vysvětluje Horáček a shrnuje, že právě proto je online prostředí k manipulaci „ideální.“
Čistý záměr
Herečka Melíšková se vrací k mezilidské manipulaci. „Kolikrát mám pocit, že to dělám jen svým vyzařováním,“ zamýšlí se na závěr herečka Melíšková. „Cítím, že jen v tom vyzařování můžu někoho zmanipulovat. Že záleží, jaký záměr tam pošleš.“
„Síla toho záměru je strašně silná. Já můžu jenom být a přesto vím, že to tam takhle můžu poslat. Můžu to tam poslat trošku manipulativně, anebo to může zůstat v té čistotě.”
Přistupovat k někomu s vědomě čistým záměrem a pečovat o své sebevědomí je podle Horáčka nejlepší obranou před tím, abychom se chovali manipulativně. K ovlivňování druhých totiž svým způsobem sklouzneme všichni, podotýká.
„Je to prostě lidská přirozenost. Abychom to co nejvíc snížili, vyvarovat se tomu není možné, je rozumět tomu záměru a ten záměr si trvale hlídat a čistit ho,“ uzavírá.
Nakolik jsme svázáni společenskými konvencemi a očekáváním okolí? Jsme všichni tak trochu herci? A co ovlivňuje naše formování identity? Poslechněte si celou diskuzi v audiu na začátku článku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
