Chce to nadhled a nemarnit čas, který máme každý nějak vyměřený. Rada, kterou si od stoletých Čechů vzala autorka publikace Narozeni 1918

28. říjen 2019

Dvousvazková výpravná kniha plná fotografií mapuje 78 příběhů těch, co se loni dožilo sta let. Co je spojuje? Mají pro nás ostatní radu, jak se dožít tak vysokého věku?

Čtěte také

„Stalo se z toho rodinné album republiky,“ říká host pořadu Hovory a autorka knižních portrétů Hana Benešová. Některé z osudů jsou velmi barvité, jiné banálnější, každopádně jsou prý všichni století nesmírně zajímaví lidé.    

Někteří se setkali s osobnostmi, které hýbaly dějinami Československa, jako třeba Helena Piroutková. V květnu 1942 potkala v Praze mladého Slováka Josefa Gabčíka, který se v Kostelci nad Vltavou učil kovářem.

Eduard Kuznicius zas chodil na ryby s Janem Werichem, Otakar Hřebec vzpomínal na dobu protektorátu, kdy byl hasičem a hasil Staroměstskou radnici. František Uher pak hovoří o svém mistrovi čalouníkovi, který se řemeslu učil ve Vídni.

„Tenkrát se říkalo, že (Adolf) Hitler byl taky čalouníkem, ale on si ho pamatoval a tvrdil, že byl vyučený tapetář, ne čalouník… Mnozí pamětníci pak tvrdili, že kdyby jejich rodiče nepracovali u dráhy, neměli ani žádné vzdělání. Protože mohli jezdit do školy zadarmo.“

Optimismus jim zůstal

Podle autorky knihy spojuje všechny stoleté hlavně upřímnost a optimismus. „Zdeněk Koníček říká, že tajemství dlouhověkosti spočívá v činnosti – tělesné i duševní. Gertruda Bezděková, že stačí hodně sportovat a nedělat si žádné starosti. Zato Karel Laváček, kterému bylo v lednu už 101, říkal, že dělal vše proto, aby se vysokého věku nedožil – žil nemravně, kouřil od svých 14 do 80 a pil. Prostě mu to bylo tak nějak dáno,“ dodává. 

Čtěte také

Velký dojem na ni udělalo mnoho osudů. Časem si uvědomila, že se většina narodila v „bídě“, a těch, co měli zlatou lžičku v puse, mnoho nenašla.

„Jako malí se tak toužili z bídy dostat. Libuše Marková vzpomíná na dětství, kdy ji maminka jako teprve šestiletou poslala do služby k sedlákovi. Nelíbilo se jí tam, dokonce utekla, ale maminka ji donutila vrátit se a ještě sedláka odprosit. Sama se o sebe dokáže postarat dodnes, a to bydlí už v domově důchodců. Opakovala, že nikdy nevzala nic, na co by si nevydělala vlastníma rukama, a odmítla dům, který jí po válce nabízeli v pohraničí.“

Tato žena vstoupila hned po válce do KSČ, ale jen na dva roky. „Když jsem se ptala, proč jen na dva roky, odpověděla, že tam nebyla poctivost,“ vzpomíná autorka portrétu Benešová.

Ten život nějak rychle utekl

Většina stoletých se pak nesmírně divila, jak jim ten život rychle utekl. Nejraději vzpomínali na své mládí, občas i na nešťastnou lásku. Hodně jich chodilo do Sokola a opravdu všichni si velmi dobře pamatují březen 1939, dokonce i jaké bylo tehdy počasí.

Válka totiž tragickým způsobem poznamenala osudy téměř všech 78 Čechoslováků. Někteří přišli o své partnery, Josef Holec bojoval a byl zraněný. Bývalý hasič Hřebec vzpomínal na velké štěstí, kdy marodil a kolegové zasahovali v pražské Resslově ulici.

Čtěte také

„Mluvila jsem i s účastníky Pražského povstání nebo s Ludvíkem Kučerkou, který byl od roku 1941 v Osvětimi a pochopitelně vzpomínal na to, co tam všechno zažil.“ To, co si z rozvorů sama vzala, je prý nadhled a nemarnit čas, co máme vyměřen.   

Podstatná část lidí se pak narodila v českoněmeckých rodinách. „Zatímco starší děti chodily do německých škol, ty mladší už do českých, vlastně československých. Už za války se tak rodiny musely rozdělit. Starší kluci třeba museli rukovat do wermachtu Hitlerovy třetí říše.“ Další rozdělení je čekalo po válce, kdy bylo německé obyvatelstvo odsunuto.

Co tyto dlouhověké lidi spojuje, je i to, že v raném dětství přišli o jednoho nebo dokonce oba rodiče.

„Historie a mezníky minulého století jsou v jejich osudech zapsány. Poznamenala je hodně válka, odsun Němců, osidlování pohraničí… pak násilná kolektivizace, mnozí přišli o dům, další o hospodářství. Na rok 1968 jich ale vzpomínalo jen několik.“

Dnešní dění sledují taky, ale berou to jako epizodu, která zas přejde. „Nejvíc jim jde o jejich rodiny, aby byli vnuci zdraví a vystudovali,“ dodává autorka publikace Narozeni 1918 Hana Benešová.   

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se Vladimír Kroc.

Spustit audio

Související