Cesta Johna Lennona 20. stoletím. Jaké opravdu byly jeho názory na svět?
Před 60 lety, 29. srpna 1966, se odehrál poslední společný živý koncert skupiny Beatles. Politický portrét legendárního zakladatele „brouků“ Johna Lennona se pokusí v repríze pořadu Portréty načtrnout hudební publicista Jaroslav Císař.
Příběh Johna Lennona přitahuje: Chlapec, který se z ničeho vypracoval na světovou špičku populární hudby. Na vrcholu se jeho kapela rozchází a on sám si v ústraní realizuje vlastní projekty. K tomu všemu pověstný „sex, drogy a rokenrol“.
Nakonec umírá po útoku atentátníka dva měsíce po 40. narozeninách, pořád tak trochu „mladý“.
Cesta Johna Lennona 20. stoletím bývá vnímána nekonečnou frontou písniček z prvních míst hitparád a počtem prodaných nosičů. Těch legálně vyrobených a prodaných byla už v roce 1985 rovná miliarda; pirátské kopie a kompilace nespočítá nikdo.
Jenže Lennon nebyl jen zpěvákem a hudebním skladatelem. Pokoušel se psát prózu – a dodnes je částí příznivců vnímán i jako filozof.
Pravdou je, že naprostá většina fanoušků si těžko vybaví z jeho názorů něco jiného, než heslo love and peace – láska a mír. Jaké ale opravdu byly Lennonovy názory na svět? A lze v souvislosti s jeho postoji hovořit o jakési ucelené filozofii…?
Otrava z vlastního úspěchu
Možná by bylo všechno jinak, kdyby milionář Lennon nepotkal v roce 1966 japonskou undergroundovou umělkyni Yoko Ono. Do té doby byl jeho život s Beatles jeden velký flám, jedna velká a chvílemi dost divoká jízda.
Rozruch kolem Beatles byl ve své době opravdovým šílenstvím a Beatles byli první „globální“ skupinou; rozhodně přístupem médií.
Dnes by si to asi každá hudební hvězda přála – ale Beatles byli podle všeho otrávení tím, že fanoušci na jejich koncertech řvali tak, že se muzikanti neslyšeli. Rozčarování z popularity se dostavilo rychle a „brouci“ začali přemýšlet, co dál.
Sem spadají experimenty s drogami, koketování s východními filozofiemi a náboženstvími – a obecně cesta za něčím jiným než jen za dalším koncertem.
John na této cestě potkal Yoko. O téměř osm let starší žena pocházela z rodiny velmi dobře situovaných japonských bankéřů, podle některých verzí měla tato rodina dokonce blízko k okruhu japonské císařské rodiny.
Nic z toho ale nebylo pro Yoko důležité, s rodinou se rozešla a žila v USA poměrně chudě.
Revolucionáři s tučným kontem
Konec 60. let je i dobou války ve Vietnamu. Když v březnu 1969 John Lennon a Yoko Ono poprvé leželi v amsterodamském hotelu Hilton v posteli před novináři a týden hovořili o míru, bylo jasné, že půjde o vleklý a bezvýchodný konflikt, který navíc své oběti denně předváděl v televizi.
„Udělali jsme největší chybu, že jsme se nechali ovlivnit drsňáckými revolucionáři a jejich šílenými ideami o zabíjení lidí za účelem jejich spasení před kapitalismem a nebo komunismem. Měli jsme se držet své vlastní cesty práce pro mír: postele, plakátů a tak dále,“ řekl později Lennon.
Postel, květiny, dlouhé vlasy a neustálé opakování slova mír bylo to jediné, co dokázal tento manželský pár nabídnout. A oba nejspíš své naivitě i věřili.
Z podobného soudku byla i další akce, kdy nechali v řadě světových metropolí vyvěsit billboardy s heslem War Is Over – If You Want It (Válka skončila – pokud chcete).
Mohli si to dovolit: v polovině 70. let vlastnili manželé Lennonovi (i díky chytrým investicím Yoko) majetek nejméně za čtvrt miliardy dolarů.
Udělejte revoluci proti Rusům!
Právě velké bohatství bylo jedním z důvodů, proč se ta méně naivní část veřejnosti dívala na Lennona jako na poněkud salonního mírového aktivistu; angličtina má pro to hezký výraz champagne socialist.
„Představ si, že nejsou státy, není proč zabíjet a umírat, není náboženství. Představ si, že není majetek,“ zpíval Lennon v roce 1971 v písni Imagine a nejspíš tomu opět věřil.
Svůj majetek si ale dokázal dobře užívat a přes obecně proklamovanou neúctu k úřadům se neváhal několik let soudit s americkým státem o tamní občanství.
O jeho naivitě svědčí i vzpomínka Karla Gotta, kterou před lety publikoval časopis Instinkt. Gott se s Lennonem na počátku 70. let sešel a byl dotázán, zda by bylo možné uspořádat v Československu jeho koncert.
Když se mu Gott pokoušel vysvětlit, že v Československu právě probíhá „normalizace“ s frontálním útokem komunistické strany na nezávislou kulturu, Lennon nechápavě vrtěl hlavou.
„Udělejte revoluci proti Rusům!“ řekl prý Lennon pro změnu Pavlu Černockému, diskžokejovi a bratru zpěvačky Petry Černocké.
Mít tak hezký socialismus
Právě Lennonova absolutní nevyzpytatelnost byla jedním z důvodů, proč byl nakonec označen československým tiskem za „buržoazního pacifistu“ a k žádnému koncertu nedošlo. Riziko, že na koncertu řekne něco proti komunistické straně nebo Sovětskému svazu, bylo až příliš veliké.
Škoda – návštěva Československa by byla senzací pro Lennonovy fanoušky v socialistickém bloku, ale možná by zpěvákovi, který v rozhovorech nadšeně horlil pro Lenina, Fidela Castra a Maa, i trochu otevřela oči.
Ostatně, on i sám Lennon později poněkud přibrzdil. V únoru 1972 pro americký časopis Hit Parader řekl:
„Myslím, že všichni by měli všechno vlastnit rovnocenně a že by lidi měli vlastnit části továren a měli by rozhodovat, kdo je jejich šéfem a kdo bude co dělat. Studenti by měli mít možnost vybírat si učitele. Bylo by to jako komunismus, ale já vlastně nevím, co to skutečný komunismus je. Na světě neexistuje žádný komunistický stát – musíte si uvědomit, že Rusko jím není. Je to fašistický stát. Socialismus, o kterém mluvím já, je ‚britský socialismus‘, tedy ne něco, co dělá nějaký pitomý Rus nebo Číňan. To může vyhovovat jim. My bychom tady raději měli hezký socialismus – britský socialismus.“
Málo aktivní aktivista
Smrt Johna Lennona pistolí pomateného střelce by už asi byla zapomenuta, kdyby po letech nevyšlo najevo, že o aktivity tohoto zpěváka se zajímal FBI, dokonce do té míry, že mu část roku 1972 odposlouchával telefon. V okamžiku Lennonovy smrti měla mít jeho složka u FBI už 200 stran.
Když k tomu přidáme, že Lennonův vrah ani po 20 letech a několika žádostech nebyl propuštěn, dává to solidní základ pro konspirační teorie, že Lennon byl odstraněn „na zakázku“ a není žádoucí, aby vrah promluvil.
Jenže to je podobné úvahám, že atentát byl fingovaný a Lennon v klidu medituje kdesi v tichomoří na zapomenutém ostrově. Čím by vražda Johna Lennona prospěla americké administrativě? Stárnoucí „brouk“ už zdaleka nebyl tak aktivním aktivistou a navíc se pozvolna vracel k hudbě.
Výzkumy ukázaly, že zatímco na přelomu 60. a 70. let byl Lennon pro USA skutečně hrozbou, protože se stavěl proti odvodům brancům do války ve Vietnamu, tak později se o něj FBI zajímala z jiných důvodů: Johnna a jeho manželku Yoko sledovali agenti v irských barech v New Yorku, kde se vybíraly peníze pro činnost IRA.
Také bývalý agent britských tajných služeb David Shayler tvrdí, že existují dopisy britské MI5 pro FBI, v nichž se poukazuje na to, že Lennon posílal peníze IRA a Trockistické revoluční straně pracujících.
Tak trochu naivní snílek, levicově naladěný mírový aktivista s nádechem anarchismu – a především nepříliš vzdělané a raketově zbohatlé dítě bouřlivých 60. let. Takový by mohl být „politický“ profil Johna Lennona. Jeho názory na uspořádání světa a na mezinárodní události přiblížuje publicista Jaroslav Císař v pořadu Portréty, který vysíláme v repríze.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
