Českou gramatiku vymyslel ďábel. Nejhorší je počítání ve stovkách, říká Wenceslas Lobkowicz

29. květen 2017

Pochází z českého šlechtického rodu, který z domova vyhnali komunisté. Wenceslas Lobkowicz se narodil v emigraci ve Francii. Je mu 64 let, vyučuje na vysoké škole v Paříži. Pracoval pro Evropskou komisi a je také velvyslancem Suverénního řádu Maltézských rytířů v České republice. Kromě toho zasedá v obecní radě vsi Breuilpont v Normandii, kde bydlí. Právě on byl hostem Pavla Nováka v Interview Plus.

„Narodil jsem se tady, ale moji rodiče se zasnoubili v Praze a pak se vzali v Paříži, protože mezitím přišel únor 1948. Po převratu sem do Francie přišlo hodně členů naší rodiny. Byla to pro ně zastávka před cestou do Kanady, do Spojených států nebo jinam do Evropy,“ vzpomíná Wenceslas Lobkowicz.

Byl jsem překvapený, v jak velkém domě, vlastně zámku bydlíte, ale vy jste mi řekl, že to není žádná výhra. Že je to velmi těžké tak velký dům udržovat.
Je to velmi těžké. Všichni máme takovou zkušenost. Také v Česku. Restituce jen málokdy znamenaly, že by člověk dostal najednou nějaký dárek. Všechno se musí udržovat ze soukromých prostředků. Jak to tu vypadlo předtím, to už je dávno pryč.

Obyčejně tedy bydlíte tady, nebo v Česku?
Sem jsem přijel 3 dny po narození. Nejdřív jsem chodil tady do vesnické školy. Pak jsem ve studiích pokračoval a šel jsem do Paříže. Tam jsem studoval na institutu politických věd, kde dnes také učím. Konkrétně na právnické fakultě. Osmatřicet let jsem také pracoval v Evropské komisi a teď mne ještě požádali, abych v Praze jako velvyslanec zastupoval Suverénní řád Maltézských rytířů. Můj otec byl také doktorem práv na Karlově univerzitě. Když odjížděl v roce 1948, jednou z mála věcí, které si vzal s sebou, byl jeho diplom. Měli jsme ho pak vystavený v přijímacím pokoji.

Už jste asi češtinu zapomněl, že?
Ano, protože jsem se ji nikdy neučil. Jazyk se musíte učit. Ve Francii to šlo jen na konzulátu socialistického Československa. Ale protože jsme měli uprchlické pasy, určitě jsme nebyli na rue Bonaparte, kde konzulát byl, vítaní.

Něco ale přece jen říct dokážete. Jako třeba „strašný stav“.
Ano, ano. Naučil jsem se spoustu slov, ale problém češtiny je ve skloňování. Tři roky jsem chodil do kurzu češtiny, když se Česká republika stala členem Evropské unie. Chodil jsem na hodiny s tlumočníky, ale neměl jsem dostatečnou každodenní praxi v mluvení. V tom byl kámen úrazu. Pasivně tedy trochu rozumím, ale v aktivní mluvě mám strach, že udělám chyby. Když jsem jel poprvé do Prahy, to bylo v roce 1974 a ještě nebyla dálnice u Plzně, někde u Stříbra jsem se ztratil. Naštěstí jsem uviděl policistu, zastavil a použil svou češtinu. Ale oslovoval jsem ho TY, protože VY jsem z domova neznal. On se na mne vykuleně díval a pak se podíval na auto a řekl: „Ahá, to je francouzské číslo.“

Klement Gottwald v únoru 1948

Když moje maminka přijela sem do Francie, chtěla se stát tlumočnicí a učila se francouzštinu v Ženevě. Říkávala, že francouzskou gramatiku musel vymyslet satanáš. Když jsem se já učil českou gramatiku, také jsem říkával, že si ji vymyslel ďábel, ale ještě ke všemu, když byl „úplně vožralej“. To je výraz, který mi zůstal v paměti z dětství.

Ve Francii není jméno Lobkowicz časté. Jak na ně reagují Francouzi? Neptají se vás, odkud pocházíte?
Často, často. Nejdřív to vůbec neuměli vyslovit. Říkali Lobkovič, Lobkoviči. Pak to neuměli napsat. Trochu se to na mně podepsalo. Když se narodíte ve Francii, tak to je docela těžké. U dospělého si na to lidé zvyknou, ale děti nemají rády, když je někdo jiný. Děti se nechtějí lišit. Například já se jmenuji Václav, ve francouzštině Wenceslas. Když jsem ale chodil do vesnické školy, paní učitelka tehdy řekla, že Wenceslas je moc složité. Takže mi říkala Wencel. Ve vsi na mne spolužáci volali vždycky Wencel. Bylo to pro ně moc komplikované, vyslovit moje jméno.

Máte nějaké vzpomínky z doby po únoru 1948 a z doby po pádu železné opony?
Já se narodil v roce 1953. Narodil jsem se zrovna v den, kdy umřel Gottwald – 14. března 1953. Matka vždy žertovala: „Gottwald je po smrti a já měla syna.“

Co je podle vás dnes nejpalčivější problém Francie?
Jsou podle mne dva. Především využít podporu většiny obyvatelstva. Žijeme v demokracii, a v té je k vládě potřeba podpora občanů a institucí státu. Máme za sebou první etapu, tedy volby prezidenta. Jenže tato instituce ve Francii potřebuje, podobně jako třeba ve Spojených státech, mít za sebou také parlament. V polovině června je tedy druhý důležitý krok, a to jsou volby parlamentní. Teď nás tedy čeká ještě pár týdnů, kdy může prezident vládnout bez podpory parlamentu, protože jeho volby se teprve připravují.

Druhá priorita podle mne je, aby si Francie zajistila své místo v Evropě. Před prvním kolem prezidentských voleb to ještě nebylo takové téma. Ale mezi prvním a druhým kole bylo jasně vidět, že je tu zásadní volba. Jestli si Francie udrží své místo v Evropské unii, bude věrná svým závazkům v Unii, jestli bude chtít Francie pokračovat ve zlepšování fungování Evropské unie. A v tom byl obrovský rozdíl mezi kandidáty ve druhém kole.

Emmanuel Macron

Jaké problémy musí řešit francouzská společnost? Je to nezaměstnanost, pracovní právo? Co se musí nová hlava státu snažit řešit?
Především hlavně hospodářskou situaci. Je velká část obyvatelstva, která je bez práce. Bude tedy třeba se zaměřit především na ty potřebné a zabránit úpadku určité části obyvatel. Část Francouzů má pocit, že zaostávají za hospodářským vývojem a že se postupně propadají ke společenskému dnu. Ve Francii je také velká přistěhovalecká vlna. Jedna část francouzského obyvatelstva má pocit, a je to pocit, ne skutečnost, že ti, kteří přicházejí, je připraví o práci nebo o sociální dávky.

Má Francie stále v Evropské unii pozici jednoho z motorů integrace? Neztratila ji trochu? Není třeba ji teď obnovit?
Myslím, že Francie by si měla znovu vydobýt svoje místo motoru Evropy. Německý motor funguje v zásadě velmi dobře. Angela Merkelová funguje velmi efektivně, ale potřebuje také podporu Francie. Historii Evropy často formovalo francouzsko-německé souznění. Byli to Charles De Gaulle – Konrád Adenauer a François Mitterrand a Helmut Kohl. Pak se to trochu zkomplikovalo.

Francie ale musí pochopit, že Evropskou unii už netvoří 6 nebo 12 členských zemí, ale že už nás je 27 a nemůže se zapomínat na střední Evropu. Je třeba, aby tu byl také středoevropský motor. Aby ten francouzsko-německý motor také spolupracoval se zeměmi střední Evropy. A bohužel jsme ve francouzské diplomacii měli pocit, že převládá pohled na střední Evropu jako na zapomenutý kout světa.

Když mluvím s někým z nějaké šlechtické rodiny, mám zvláštní pocit, že je to někdo opravdu jiný. S vámi mám stejný pocit. Co to vlastně znamená, být z rodu Lobkowiczů? Je to zodpovědnost, důstojnost?
Zodpovědnost a pocit životního poslání. Je to být úplně stejný jako všichni ostatní. Chodil jsem do školy jako všichni, pracoval jsem stejně jako ostatní, uspořádal jsem si život tak, jak jsem si přál. Nebyl v tom žádný rozdíl. Vždy jsem byl věrný rodovému heslu naší rodiny: Popel jsem a popel budu. Historicky je tu určitě větší pocit zodpovědnosti. Být vnímavější, více naslouchat. To je také důvod, proč jsem v obecní radě naší vesnice. Nešel jsem tam kvůli ambicím. Jsem tam, protože vidím, že někdy mohu pomoci s věcmi, které je třeba řešit.

Co byste popřál Evropě? Co by se mělo v Evropě změnit? A co byste popřál České republice?
Co bych popřál České republice jako součásti Evropské unie? Aby pochopila, jaká je to velká výhoda pro občany. Aby se dobře začlenila do Unie. Je tu třeba problém s eurozónou. Slovensko už má euro a Česko hlavně z ideologických důvodů bývalé hlavy státu nechce být součástí eurozóny. Myslím, že to by také ukázalo českým občanům další výhodu členství v Evropské unii. Je třeba lépe vysvětlovat, jak fungují evropské instituce. Třeba, že nikdy nezakáží výrobu slivovice, jak o tom šly poplašné zprávy. Je třeba lidem vysvětlovat, že být součástí Evropy není nic proti nim, ale znamená to společně pracovat. Že při rozhodování uvnitř Evropy jsou síly pro i proti.

Vlajka EU

Třeba teď jsou na stole směrnice o střelných zbraních. Vím, že Česko k nim má velmi rezervovaný postoj. Není to nic namířeného proti konkrétní zemi. Je třeba tak dlouho jednat, až se najde kompromis. Solidarita se také musí chápat tak, že to neznamená jen dostávat, ale občas také dávat. Je třeba, aby občané Česka pochopili, jak evropská demokracie funguje. Že je dobré také hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu, protože účast v těch posledních byla katastrofální.

Měli bychom být my Češi otevřenější? Měli bychom se víc učit cizí jazyky a poznávat jiné kultury, jiná náboženství?
Jestli byste měli být otevřenější? Myslím, že nová generace teď těží z toho, k čemu jejich rodiče neměli přístup. Mohou v rámci programu Erasmus poznávat jiné země Evropské unie a seznámit se s jejich problémy. Existují určité symbolické náznaky. Jsme tady v této malé vsi v Normandii jen 45 minut jízdy od Saint Etienne du Rouvray nedaleko Rouenu, kde džihádisté loni zavraždili katolického kněze. To vyvolalo naprostou hrůzu. Ale když byl jeho pohřeb, váš kardinál Dominik Duka oznámil, že všechny zvony v Česku budou znít na připomenutí tohoto zavražděného kněze. Podporovali to všichni. Češi katolíci i nekatolíci. To byl symbol spojení toho, čemu se říká společný evropský domov. Uznání, že máme nějaký společný problém.

Je ale jasné, že česká společnost je více homogenní. Když se projedete metrem v Praze, vidíte jiné složení společnosti než v metru v Paříži. Moje žena, která je Francouzka a často mne do Čech doprovází, říká, že se v Praze cítí více v Evropě než v Paříži. Všechny země za sebou nemají stejnou minulost. V 19. století neměly Čechy a Rakousko žádné kolonie, kdežto Velká Británie je měla po celém světě. To hodně vysvětluje.

autor: pan
Spustit audio