Česká politika vůči Rusku je pragmatická. Je to dobře?

Tak dlouhou absenci lze připsat jednak nevraživosti, s níž Moskva zprvu sledovala naši snahu našich zemí o integraci se Západem, a posléze její rezignaci na aktivní diplomacii poté, co v roce 1999 vstoupily obě země do NATO a o pět let později do Evropské Unie. Nyní se Rusko z oné rezignované letargie probouzí ve jménu obchodu a to je druhý důležitý moment Putinovy cesty: zkrátka a dobře, Putin přijel do obou zemí v roli obchodního cestujícího s plynem, či spíše se surovinami. Tato mise zcela odpovídá novému sebevědomí Ruska, které se rozhodlo stát se nejen dodavatelem, ale i zpracovatelem ropy a plynu a hledá obchodní kontrakty doslova všude na světě. Agentem této politiky je sám prezident Putin. Ještě než se podíváme do obou zemí, které Putin navštívil, všimněme si jedné, kterou nenavštívil a ptejme se proč. Varšava chyběla v jeho itineráři proto, že polsko-ruské vztahy jsou ve slepé uličce a možná na nejhorší úrovni od rozpadu Sovětského Svazu, jak potvrdil v úterý Putinův poradce Sergej Jastržembskij při své návštěvě Polska. Neboť zatímco do Prahy a Budapešti přijel Putin osobně, protože se nemusel bát kritiky od sociálnědemokratických premiérů ani od prezidentů, do Varšavy poslal raději Jastřembského, aby tam nejprve prozkoumal, bude-li nějaká schůzka prezidentů myslitelná. Poláci totiž na rozdíl od Čechů a Maďarů nikdy nepřestali Rusko kritizovat kvůli Čečensku, aktivně podpořili ukrajinskou oranžovou revoluci a trvale poukazují na omezování svobod v Rusku samotném. Moskva to všechno chápe jako pouhý ideologický balast, jako břemeno starých nenávistí, které není hodnotou samo o sobě, jen brání vzájemnému obchodu. V Praze a Budapešti se naopak Rusko střetává s « pragmatickým « přístupem a velmi si ho cení, jak potvrzují komentáře ruských novin i jednání samotného Putina. Nabízí se pocit, že se Putin rozhodl odměnit Budapešť a Prahu za pragmatismus, s nímž přestaly kritizovat Rusko - touto odměnou má být omluva za rok 1956, respektive 1968. Putin přiznal « morální zodpovědnost « Moskvy za vojenskou invazi do Maďarska a Československa. Na podobné gesto už léta marně čekají pobaltské země, které mnohem hůře a déle trpěly sovětskou okupací v letech 1940 - 41 a pak dalších téměř padesát let, ale protože jsou vůči dnenší Moskvě kritické, nikoliv pragmatické, zřejmě si na omluvu ještě počkají.

Sázka na omluvu byla vydařený tah: Putin bývá v Rusku dokonce i svými nepřáteli hodnocen jako člověk s obrovskou schopností empatie, který dokáže převzít gesta i tón spolubesedníka a tím si ho naklonit, aby lépe dosáhl svých záměrů - nuže, přesně takový byl účinek omluv za obě invaze. Věděl, že se to od něj čeká, udělal to... a sobě neublížil, zatímco obchodu prospěl přinejmenším tím, že, jak se říká, « udělal titulky » na prvních stranách českých i maďarských novin « Méně ideologie, více byznysu!" volá liberální Magyar Hyrlap a středolevý Népszabadság se raduje: « Rusové nás berou vážně, protože s námi nemají problémy a mohou nás použít jako příklad vůči zemím, jejichž vztahy s Ruskem jsou zatíženy politickým napětím. »

Putinova cesta splnila svůj účel, pokud chtěl Putin omluvami v Praze a Budapešti otevřít dveře ruskému byznysu - a to on chtěl. Ruská Nězavisimaja Gazeta píše: « Moskva počítá s tím, že tentokrát dorazí do Prahy a Budapešti ruské banky a koncerny místo tanků." K Budapešti byl Putin možná ještě vstřícnější: mluvil o tom, že se Maďarsko může stát jedním z evropských energetických center, kdyby se plynovod Modrý proud vedoucí z Ruska pod Černým mořem do Turecka prodloužil do Maďarska a odtud jako z uzlu vedl plyn dále do Evropy. Maďarský premiér potvrdil, že o to Budapešť velmi stojí. Kromě toho mluvil Putin též o stavbě obřího žeklezničního terminálu pro překlad kontejnérů z transsibiřské magistrály, což je projekt konkurenční dlouhodobě plánovanému terminálu v polském Slawkowě. Expert Jiří Schneider z Pražského Institutu strategických studií poukazuje na snahu Ruska o tzv. uhlovodíkovou hegemonii: Moskva chce kontrolovat nejen dodávky ropy a plynu, ale také jejich transport a zpracování. Na cestě k tomuto cíli jí zatím nejdál vyšlo v ústrety právě Maďarsko a tam také Putin přivezl nejlukrativnější nabídky. Maďarsko si zjevně nepřipouští obavy o svou národní bezpečnost, když se odhodlalo provázat se s Ruskem do takové míry.

Není divu, že někteří komentátoři hodnotí Putinovu cestu jako pokus rozbít jednotu Visegrádské čtyřky různě odstupňovanými obchodními nabídkami. Je to jakási obdoba toho, jak Rusko účtuje ceny za plyn svým bývalým sovětským republikám: ty, které zlobí (jako Ukrajina a Gruzie), mají plyn dražší než hodné Bělorusko setrvávající v ruské náruči. Ve střední Evropě projevil Putin stejný přístup: hodná Praha, ale především Budapešť získají kontrakty, které nejsou hodny neposlušné Ukrajiny nebo Polska a tří pobaltských států, a tím se zároveň umenší jejich význam jakožto tranzitních území.

Na rozdíl od Jelcinovy návštěvy před třinácti lety tuto Putinovu asi nebudeme hodnotit jako historickou. Nedošlo při ní k žádnému zlomu, jedině možná v tom, že česká politika vycouvala ze svých někdejších kritických pozic, a to jako celek - pragmaticky jednal prezident i premiér, i oba předsedové sněmoven. Proti jejich pragamtismu tentokrát nezaznějí žádné kritické připomínky, jako tomu bývalo v minulosti, snad jen s výjimkou Strany zelených, senátora Štětiny a hrstky občanských aktivistů. Možná je to změna přirozená, ale otázka zní: je také žádoucí?