Česká politická scéna po evropských volbách

Takovými oddanými voliči bezesporu disponují komunisté, ODS a lidovci. Naopak zcela scházejí sociální demokracii, Zeleným a obecně liberálním stranám. Takové rozdělení voličů nakonec odpovídá historii každé strany i způsobu, jakým svoji ideologii a představu uspořádání společnosti občanům prezentují.

Druhým zjištěním je značný počet lidí, kteří stále hledají alternativu ke stávajícímu politickému establishmentu. Více než pětina hlasů propadla, protože byla odevzdány stranám, které nepřekročily pětiprocentní hranici. Není tedy pravda, že vývoj směřuje k polarizaci společnosti mezi dvě velké strany. I když bude v podzimních parlamentních volbách pravděpodobně vyšší účast, stejně zde zbude tak zhruba deset procent voličů, kteří nebudou chtít volit mezi dvěma velkými stranami a budou hledat alternativu. Je tedy do budoucna otázkou, kdo tyto nespokojence absorbuje. Při minulých parlamentních volbách to byli Zelení, letos se jim to podaří jen velice těžko.

Třetím a možná nejpodstatnějším zjištění je snadné vítězství zástupných témat, která opanovala kampaň a podle kterých občané volili. - Samozřejmě pokud nevoli čistě z věrnosti ke značce. Zcela jistě nikdo nemohl volit politické strany podle programu, který by zmíněná strana chtěla v Evropském parlamentu prosazovat. Takový program snad žádná strana nenabídla. Dlužno ovšem dodat jako výtku do vlastních řad, že ani novináři po politicích - až na zcela ojedinělé výjimky - žádné programové vize nechtěli.

Pokud někdo volil podle hesel, které mu strany nabízeli, volil buď proti někomu nebo podle zástupných či náhražkových témat. Tento trend se v čím dál větší míře uplatňuje v jakýchkoli volbách. V případě voleb do Evropského parlamentu jen jeho nesmyslnost vystoupila poněkud výrazněji.

Bohužel to vypadá, že na vině je stále propracovanější marketingová taktika, soustřeďující se nikoli na to co, chtějí politici říct, ale na to jak to mají říct. Politici a jejich marketingoví stratégové potřebují zapůsobit jednoduchým sdělením. A to se rozhodně jednodušeji a z hlediska marketingu efektivněji provádí za pomocí jednoduchých obrazů a výkřiků, než slibováním nějakých konkrétních kroků. Politická reklama se už v ničím neliší od jakékoli jiné komerční reklamy.

Tento trend bohužel nejen akceptují, ale často dokonce podporují i média, protože i ona se drží svých marketingových strategií, jak zaujmout co největší podíl čtenářů, diváků a posluchačů. V naší éře již vůbec nerozhodují nabízené koncepty a řešení, ale obrazy a výkřiky, dojmy a emoce. To nakonec plně dokládá i relativní úspěch Jany Bobošíkové s její Suverenitou.

Demokracie bývala chápana jako svobodná soutěž politický idejí a konceptů. Je samozřejmě otázkou, kam díky stále se zdokonalujícímu marketingu a masové komunikaci vlastně směřuje. Pokud se ze soutěže idejí stane soutěž o co nejpůsobivější obraz a výkřik, nemůže to nemít vliv na kvalitu a charakter námi volených zástupců. Důsledky mohou být dosti zásadní.

V době marketingové politiky zbývá jediná naděje. Tou jsou média, jejichž novináři by aspoň občas měli přinutit politiky k věcným odpovědím. Do jaké míry se na tuto roli sdělovacích prostředků můžeme spoléhat, je otázkou. Kupříkladu během posledních dnů jsme od řady takzvaně špičkových politiků slyšeli naprosto protikladná prohlášení, která se lišila podle toho, ke komu dotyčný politik mluvil.

To, že tyto názorové kotrmelce našich politiků, předvedené třeba během jednoho týdne, zůstaly ze strany médií bez jakékoli reakce, ovšem příliš nadějí do budoucna nedává.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .