Česká beatnická femme fatale a Arthur Rimbaud v sukni. Osudové ženy: Vladimíra Čerepková

Celý život i tvorbu Vladimíry Čerepkové (1946−2013) poznamenalo podivné dětství. „O umístění do dětského domova požádala sama její matka. Nebyla schopna zvládat její výchovu,“ vysvětluje publicistka Alice Horáčková, které Čerepková věnovala poslední rozhovor v životě. „Celý život vlastně hledala lásku, kterou v dětství neměla.“

Když pak už byla sama v seniorském věku, označovala matku za vraha svého života. Zazlívala jí i to, že jí nikdy neřekla, kdo je její otec. „Pravděpodobně šlo o sovětského vojáka Vladimira Borisova, se kterým se její matka seznámila během posledních dnů války.“

Pro nepřekonatelný fyzický odpor

Čerepková začala psát básně už v době, kdy se naučila psát písmenka. „Jako básnířku ji ale objevili až v pasťáku v Hodkovičkách, kam přišli dva studenti FAMU Tomáš Škrdlant a Lubor Dohnal.“ Vladimíře pomáhali i dál, třeba s publikací básniček v nejrůznějších časopisech. Z „padlé holky“ se najednou stala slavná básnířka.

Už jako 17letá zazářila v pražské Poetické vinárně Viola. Žila nadoraz, bez stálého domova i zaměstnání. „Neměla stabilní příjem, za což tehdy mohla být obviněna z příživnictví.“ Asi i proto se co nejdříve vdala. Manželství se zvukařem z Violy Oldřichem Blechou ale vydrželo jen 1,5 roku. V rozvodovém papíru stálo: „Rozvod pro nepřekonatelný fyzický odpor.“

Viola a Paříž

Beatnická éra ve Viole skončila v roce 1965. Vladimíra se ještě stačila setkat s americkým beatníkem Allenem Ginsbergem a strávit poslední hodiny s Václavem Hrabětem těsně před jeho nešťastnou smrtí. Krátce po sovětské okupaci odjela na podzim 1968 do Paříže. Prý proto, že před francouzskou ambasádou bylo nejmíň lidí.

„První léta v emigraci žila ve velkém smutku. Velmi intenzivně si alespoň dopisovala s českými kamarády. Okolí jí ale nerozumělo. Byla sama.“ Francouzsky se nikdy nenaučila, přesto se do Čech už nevrátila. Ve Francii pak žila prakticky bez dokladů, a jak se dalo. Psala básně, batikovala látky, chodila pomáhat nemocnému kamarádovi Janu Čepovi nebo také uklízet Jiřímu Kolářovi.

Do Čech se odmítla vrátit

Ve Francii poznala i dva zásadní muže svého života: Pierra Helzela a o 20 let mladšího Jana. „O něm později hovořila jako o své největší lásce. Poznali se v Paříži. Byla zralá žena, ale pořád v sobě měla obrovskou přitažlivost. Nejen fyzickou, ale i poetickou.“

Zemřela v roce 2013 v Normandii na zástavu srdce. Bylo jí 67 let. I když se odmítala vrátit do Čech, její popel je uložený na pražském Břevnově.