Češi jí nadávali do fašistických spratků, přesto nikdy neodešla. Příběh Marianny Tomašovské
„Když budeš hledět být dobrým člověkem, tak si můžeš být jistý, že bude na světě o jednoho mizeru méně. Takže kdybychom si to všichni vzali za cíl… nebylo by nám fajn?“ Tak zní životní motto Marianny Tomašovské. Přestože by děti nikdy neměly trpět za prohřešky svých rodičů, její příběh ukazuje, že některé byly nesmyslně trestány za provinění celého národa.
Čtěte také
Marianna se narodila v březnu 1947 do rodiny sudetských Němců. Na rozdíl od většiny příbuzných nebyli její rodiče po válce zařazeni do odsunu. Mariannin otec byl vyučený kovář – vynikající řemeslník, který se před válkou těšil dobré pověsti u svých přátel a sousedů, a hluboce věřící katolík. To všechno změnila druhá světová válka, kdy byl odveden, aby sloužil ve Wehrmachtu.
„Po válce nechtěl mít s vírou nic společného,“ popisuje ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa, „přišlo mu neuvěřitelné, že se lidé dopouštěli těch největších hrůz a na opascích přitom měli nápis: Gott mit uns – tedy Bůh s námi.“
Právě příklad Mariannina otce ukazuje, jak válka člověka zničí. Před válkou ho lidé znali jako veselého, kamarádského člověka, který nikdy nenadával a nikoho nepomlouval. Po válce to byl zlomený muž.
Když maminka zemřela, zmizel pocit bezpečí
V tomto stavu už si svého otce pamatuje i Marianna. Ze sběrného tábora se její rodiče vrátili do svojí chalupy v Bučnici. A právě tady o něco později přišla na svět. Když jí byly pouhé dva roky, její maminka zemřela na rakovinu. Je to její nejstarší a zároveň nesmírně bolestivá vzpomínka. Najednou jí došlo, že zmizel pocit bezpečí. Otec o děti nemá zájem, a tak Marianna spolu se svým o pět let starším bratrem skončí na ulici.
Čtěte také
Úřady je coby německé děti odmítaly umístit do dětského domova. O oba sourozence se občas postarala některá z českých rodin, která jim na chvíli poskytla útočiště a něco k jídlu, ale častěji se setkávali s odmítnutím a nenávistí.
„Jednou mě kamarádka vzala k sobě domů. Hrály jsme si a pak jsme usnuly vedle sebe v posteli,“ vzpomíná Marianna Tomašovská. „Pak v noci přišel její otec. Když zjistil, kdo leží v posteli jeho dcery, začal řvát, že nějakého fašistického spratka živit nebudou. Vzal mě za flígr a vyhodil ven. Stála jsem před domem a nechápala, co se děje.“
Když jí vyhrožovali nebo honili, vždycky se rychle někde schovala. V tu chvíli zůstávala v klidu. Poplakala si až později a ptala se sama sebe, jak může být člověk k člověku tak krutý.
Jak vnímala Marianna vztahy mezi Čechy a Němci? Proč nikdy nechtěla z Československa odejít, ani se vzdát německého občanství? A setkala se ještě někdy s otcem? Poslechněte si nové Hlasy paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou. Celý díl najdete v audiozáznamu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
