Češi hledají svého tatíčka prezidenta. Základní principy morálky by měly zůstat stejné, i když politika okorává, říká hudebník Prokop
„Mám strach z poraženců, z falešných proroků, ze zpráv od spiklenců, z levného obroku. Bojím se vlků v zádech i ovcí dokola, tužeb po Eldorádech jimž nejde odolat,” takto začíná písnička Ostraka ze stejnojmenného alba hudebníka Michala Prokopa, za které získal hlavní cenu Anděl.
„Žijeme v něčem, co jsem si v 90. letech, když jsem byl profesionálním politikem, nedovedl představit, že se něčeho podobného dožiji,“ popisuje Michal Prokop.
„Když jsme v 90. letech do politiky vstupovali, chtěli jsme vybudovat demokratický systém. Má nesporně řadu chyb, ale dokázali jsme z něj vybudovat nějaký organismus a bohužel dneska mám pocit, že dochází k destrukci všeho, o co jsme se snažili.“
Čtěte také
K tomu ale podle něj dochází i jinde ve světě, protože lidé zapomínají na historii, neučí se ze svých chyb a tím zpronevěřují vlastní hodnoty a ideály. Dalším společným rysem je hledání silného vůdce, který za nás vyřeší všechny problémy.
„Češi hledají svého tatíčka, císaře Josefa nebo někoho podobného. Proto má u nás prezidentská funkce takovou autoritu. To pochází právě z toho, že se vztahujeme k takové osobnosti, která za nás vše zařídí,“ domnívá se a dodává, že spolu s poptávkou se mění i politická kultura.
„Nenavazuje se na to, co někdo předtím udělal. Pořád jenom slyším, co je špatně a že za to můžou ti, co tu byli předtím.“
Okorávající představa politiky
Od dialogu se upustilo i obecně na celospolečenské úrovni. Lidé se moc nepotkávají, nemluví spolu a místo toho se uzavírají do bublin svých soukromých světů a sociálních sítí.
„Mám výhodu, že mám šanci vylézt před živé lidi, kteří si museli koupit lístek nebo alespoň přijít, protože chtějí být spolu,“ pochvaluje si Prokop. „Muziku dneska můžete poslouchat, když si vezmete sluchátka – tak se můžete úplně oddělit. Ale když přijdete na koncert, tak muziku vnímáte s ostatními lidmi dohromady, a v tom je síla a moje naděje.“
Čtěte také
I proto stále věří, že spoluprací můžeme dospět k tomu, aby stát a společnost prosperovaly. A také tomu, že pravda a láska mohou zvítězit nad lží a nenávistí.
„Principy morálky člověka odlišují od ostatních živočichů a relativismu, že si každý najde svoji pravdu, nevěřím,“ uzavírá Prokop. „Hlásím se k odkazu Václava Havla. Dneska to vypadá docela hloupě, jak ta představa politiky postupně začala okorávat. Možná dostává trhy, ale základní princip musí být pořád stejný a člověk musí pořád věřit tomu, proč do politiky šel.“
Dochází v naší společnosti k ostrakizaci? Co bychom si z historie měli pamatovat? A co bych měli radši zapomenout? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.


