Černobyl a klimatická krize. Ani za třicet let se politici nezbavili neschopnosti a zaslepení mocí

21. květen 2019

Černobyl sloužil desítky let jako memento neschopnosti komunistů, cynismu totalitárního zřízení, sovětského šlendriánu a hlavně zadržování informací, které tradičně provází jak jaderný průmysl, tak nedemokratické režimy. Nová, oceňovaná minisérie HBO teď ale prostřednictvím černobylské tragédie sžíravě a kriticky komentuje zejména naši současnost. Ne tu jadernou, ale klimatickou.

Po odvysílání seriálu Černobyl nebudeme vnímat největší jadernou havárii všech dob jen jako symbol úpadku sovětského bloku a komunistické víry v pokrok ovládnutím přírody i techniky. Po více než třiceti letech tato nepříjemná vzpomínka ozařuje i temná místa našich klimatických potíží a vystihuje neschopnost globálního společenství i národních států.

Přístup naší společnosti ke klimatické krizi je totiž stejně iracionální, jako byli před třiceti lety sovětští inženýři, vědci a politici. Shodu můžeme najít v mnoha bodech. Za prvé, dokud je nebezpečí neviditelné, prostě neexistuje. Za druhé, do fungování průmyslu veřejnosti nic není, a kdo by chtěl regulovat jeho rizika, je za škůdce a sabotéra. Za třetí, pokud svá varování nebo doporučení opakují jen vědci, nikdo si jich nevšímá nebo jsou rovnou pro smích. Za čtvrté, v případě problémů jde zodpovědným činitelům ve všech patrech byznysu i státní správy především o udržení pozic a funkcí, takže se reaguje fatálně pozdě a většinou až ve chvíli, kdy se všechno provalí. A za páté, veřejnosti se stále opakuje, že se nic závažného neděje, jen prosím žádnou paniku a hysterii, a i když se nic neděje, tak na tom přesto intenzivně makáme.

dům v moři - globální oteplování

Na tom, že politici a byznysmeni si pro vlastní zisk a pozice navzájem kryjí záda, se od černobylského roku 1986 moc nezměnilo. V době probíhající klimatické změny lidé na nejvyšších úrovních prostě doufají, že se vše vyřeší samospádem, zprávy vědců jsou hysterické a mají leda podtrhnout jejich pocit vlastní důležitosti, veřejnost je jen emocionální a sami stejně nic nezmůžeme. Stejně jako při výbuchu v Černobylu nás zrazuje rys, který v knize Byrokratický fenomén popsal Michel Crozier už v roce 1963.

I když je moc koncentrována na vrcholu pyramidy, její rozsah a akceschopnost jsou limitované. Jednotlivé vrstvy mocenské struktury jsou natolik izolovány, že skrze ně neproniknou důležité informace pocházející z nejdůležitějšího zdroje, jímž je samotná realita. Každý činitel skrývá či uhlazuje problémy před svým nadřízeným a touto logikou neinformovanost směrem vzhůru prudce roste. Výsledkem je rozhodování založené na zcela jiných východiscích než faktech.

„Počet stalkerů v Černobylu roste, nedávno tu jeden zemřel,“ říká dozimetristka Michaela Bušovská

Michaela v chladicí věži

Stovky kilometrů po půdě, kde je nutné doslova zvážit každý příští krok, za poslední roky urazila Michaela Bušovská. Na místo, které se zapsalo do historie jako dějiště největší jaderné havárie všech dob, se vrací už sedmým rokem. V Černobylu působí jako dozimetristka. Jejím úkolem je kontrolovat míru záření v oblasti. Zná místa, kde měřicí přístroje varovně vřeští a bez jejich doprovodu by civilisté do zóny nikdy nemohli vkročit.

Havárii jaderné elektrárny bychom dnes možná zvládli. Klimatickou krizi ale nezvládáme, podobně jako si Sověti neuměli poradit s hořícím reaktorem. Všechno tak nejspíš opět dopadne mnohem hůř, než muselo. Veřejnost zůstává na posledním místě. Politici si téma přehazují jako kus radioaktivního grafitu. Sovětská moc nakonec reagovala pod tlakem ze zahraničí, ale dnes se naopak zdá, že politiky k jednání nedonutí nic. Přitom na rozhodování bylo ve srovnání s Černobylem nesrovnatelně více času a nemuselo to stát žádné životy.

Černobyl se nakonec stal jedním z významných faktorů stojících za pádem komunismu a rozpadem východního bloku. I nezájem o klimatickou krizi by měl změnit politickou mapu a vyřadit na smetiště dějin ty, kdo odmítají vidět nebezpečí a zasadit se o jeho řešení dříve, než nastane moment, po němž už je prostě pozdě. Ve srovnání s černobylskou havárií se totiž hraje ještě mnohem o víc.

Proč jde najít spoustu srovnání mezi chováním sovětských politiků a přístupem dnešní garnitury k řešení klimatického kolapsu? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

autor: Ivo Bystřičan
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.