Černík a Štrougal, dva mírní reformátoři v mezích zákona

1. prosinec 2018
Poslední zasedání vlády, řízené předsedou Oldřichem Černíkem (vlevo), se konalo 28. prosince 1968 v budově předsednictva vlády. Vpravo místopředseda vlády Lubomír Štrougal

Dvojice komunistických premiérů, jejichž politická biografie byla zprvu velmi podobná, zakončení však výrazně odlišné.

Řadu věcí měli společných. Oba přišli do Prahy z regionů (Černík z ostravského, Štrougal z českobudějovického), oba v druhé polovině 50. let vyzdvihl Antonín Novotný - tehdy první tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 také prezident republiky - v rámci omlazování stranické a vládní garnitury.

Jejich mocenské cesty jsou zpočátku podobné, byť nikoliv totožné. Černík se stal v Praze tajemníkem ÚV KSČ a dostal se tak poměrně záhy mezi mocenskou špičku. Po neshodách s Novotným byl přesunut do vlády (což byla tehdy mocensky druhá liga, partajní aparát byl jednoznačně důležitější) do funkce ministra paliv a energetiky.

Ing. Oldřich Černík - Československý premiér v letech 1968–1970. Jeden z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968

Přesto i zde postupně mocensky stoupal a stal místopředsedou vlády a předsedou Státní plánovací komise. Od roku 1966 byl členem předsednictva ÚV KSČ, tj. nejmocnějšího orgánu v zemi, takže byl mocensky silný i stranicky.

Štrougal naopak nejdříve nastoupil do vlády, nejprve jako ministr zemědělství, následně pak jako ministr vnitra. Do stranického aparátu přešel – jako tajemník ÚV KSČ – v polovině 60. let. 

Na přelomovém zasedání ÚV KSČ v prosinci 1967 a lednu 1968 se oba dva postavili na stranu těch, kteří chtěli odvolat Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Jako kompromisní kandidát byl tehdy zvolen šéf slovenských komunistů Alexander Dubček a postupně byl nastartován reformní proces, který byl později nazván pražské jaro.

Předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal v roce 1984

V jeho rámci docházelo k obměně všech důležitých orgánů, a tedy i vlády. Jejím předsedou se na počátku dubna stává Oldřich Černík, a ze stranických struktur přichází jako jeden z místopředsedů nové vlády Lubomír Štrougal. Je obtížné hovořit v tomto případě o mocenském poklesu, předokupační část roku 1968 výrazně zamíchala kartami a nebylo jasné, které orgány budou nakonec ty nejdůležitější.

Mimochodem, dalšími místopředsedy Černíkovy vlády byli Ota Šik (hlavní autor ekonomické reformy, později označovaný normalizátory za jednoho z hlavních pravicových exponentů ve straně) a Gustav Husák, pro kterého šlo o první krok při návratu do mocenských struktur.

Černík i Štrougal se v období pražského jara projevovali jako osvícení reformní technokrati a společenským otázkám se pokud možno vyhýbali, i když to nebylo vždy možné. Rozdíly mezi nimi byly v této době názorového kvasu a chaosu vlastně minimální, byť Černík byl vnímán (také díky svému vyššímu a tedy viditelnějšímu postavení) o něco reformněji než Štrougal.

Oldřich Černík. Premiér za každou cenu

Ludvík Svoboda, Oldřich Černík a Alexandr Dubček v listopadu 1968

Strojní zámečník, tajemník OV KSČ, předseda KNV, tajemník ÚV KSČ, ministr, místopředseda vlády, premiér, znovu ministr a ekonomický náměstek. Tím vším byl ve svém životě jeden z mužů roku 1968 Oldřich Černík.  

Dokonce ani okupace ještě neznamenala v jejich případě nějakou výraznější roztržku. Černík byl jedním z šesti funkcionářů unesených okupačními vojáky do Sovětského svazu, kde se nakonec zúčastnil jednání se sovětským vedením a stejně jako naprostá většina naší delegace (s výjimkou rovněž uneseného Františka Kriegla) podepsal kapitulační moskevský protokol.

Štrougal vedl v jeho nepřítomnosti vládu, která přijala řadu protiokupačních prohlášení i praktických kroků, navíc – díky své neúčasti na jednání - nepodepsal moskevský protokol. Pak se však situace začala radikálně měnit a oba muži ji vyhodnotili prakticky stejně – od reformního procesu se začínají nejprve opatrně a později stále razantněji distancovat.

Černík zůstává předsedou vlády a Štrougal stojí v čele nově zřízeného byra pro řízení stranické práce v českých zemích. Oba patří k nejmocnějším mužům v zemi a o Černíkovi se dokonce uvažuje jako o Dubčekově nástupci. Tím se nakonec v dubnu 1969 stává Gustav Husák a normalizace – do té doby poněkud liknavá a nedůsledná - začíná nabírat obrátky.

Oldřich Černík (vlevo) skládá slib do rukou prezidenta Ludvíka Svobody (1969)

Černík i Štrougal se k Husákovi jednoznačně – a to i veřejně - přihlašují. Černík se jako premiér velmi intenzivně angažoval v zastrašování společnosti v souvislosti s demonstracemi k prvnímu výročí sovětské okupace i při jejich brutálním potlačování.

Černíkův pád začíná na plénu ÚV KSČ v září 1969. Poté, co pronese sebekritiku a distancuje se od svých reformních kolegů z roku 1968 (hlavně od Dubčeka, se kterým úzce spolupracoval), se jeho premiérská židle začíná povážlivě houpat.

Nakonec je na plénu ÚV KSČ v lednu 1970 nahrazen ve funkci právě Lubomírem Štrougalem. A zatímco se z něj stává nejdéle sloužící premiér v našich dějinách (odstoupil až v říjnu 1988), Černík je po půlročním působení jako řadový ministr zbaven i této funkce a na konci roku 1970 vyloučen ze strany. Normalizaci pak tráví jako ekonomický náměstek ve Studijním a typizačním ústavu.

Zleva Erich Honecker a Lubomír Štrougal na sjezdu KSČ v roce 1971

I když se Černík snažil nastupujícím normalizátorům zalíbit, hodně pro ně vykonal a svou minulost poplival, nebylo mu to nic platné. Skončil zcela mimo mocenské struktury a v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti – dokumentu přijatém v prosinci 1970, který kanonizoval oficiální normalizační pohled na léta 1968 a 69 - je zmiňován vedle Dubčeka, Smrkovského a dalších reformních komunistů jako představitel pravicových sil ve straně.

Lubomír Štrougal byl vnímán jako nejreformněji naladěný představitel v normalizační špičce KSČ, žádné reformy však neinicioval a neprosadil.

V pořadu hovoří historik Zdeněk Doskočil, zazní vybrané pasáže z odborné literatury, dobového tisku i memoárů. Ukázky z projevů obou politiků pocházejí z archivu Českého rozhlasu.

Spustit audio
autor: Pavel Hlavatý