Celý rozhovor s Tiffy Allen: Kultura přijímání a uvítání je základem lidskosti

„City of Sanctuary je síť měst a obcí, organizací a oblastí společnosti. Základní myšlenkou je, že chceme vytvořit kulturu přijetí a z míst, která využíváme a kam chodíme, udělat bezpečná místa, kde se uprchlíci budou cítit vítáni. Protože si myslíme, že taková kultura je přínosná pro všechny.“

Jak jste na tuto myšlenku přišli?

„Samotná myšlenka kolovala v Yorkshire asi 8 let, ale já si myslím, že ta myšlenka je prostě do společnosti vetkaná. Když si vezmete různá náboženství, jestli ne dokonce všechna, tak myšlenka poskytovat útočiště je obsažena prakticky ve všech z nich. Mimochodem je to i dobrý svorník pro různá náboženství, protože na tomhle se všechna shodnou. Řekla bych, že ta myšlenka je svým způsobem srdečním tepem lidskosti, pochází z hlouby srdce!“

Dobře, to je trocha filozofie – ale váš projekt je především praktický. Můžete popsat, jak funguje?

„Domníváme se, že aby se tato myšlenka mohla realizovat, musí se každý zamyslet nad místem, kde žije a pohybuje, a dosadit tam tu hodnotu bezpečí a útočiště. Vezměme si jako příklad školy: V Bristolu, Leadsu, Swansea a dalších britských městech, se ve školách nespokojí jen s tím, že děti učí o uprchlících. Ale že to poznání vetknou do každodenního chodu školy. Pozvou si třeba skupinu uprchlíků, budou o nich mluvit v různých předmětech, ale budou o nich informovat a o té potřebě poskytovat azyl i školníka nebo kuchařky v jídelně – a ideálně také rodiče.

A někdy začnou samy děti přicházet s vlastní iniciativou: Třeba nedávno v jedné škole měli den bez uniforem. To asi znáte: V Británii ve školách děti nosí uniformy, ale občas je den bez uniforem. To mohou přijít ve svém oblečení, ale zaplatí jednu libru. Celá škola potom třeba vybere tisíc liber. No a ty děti hlasovaly pro to, aby těch tisíc liber šlo organizaci, která pracuje s uprchlíky.

Rozdáváme také ceny Nejlepší škola, která šíří myšlenku City of Sanctuary. Škola, která ji dostane, pak tou myšlenkou musí nakazit sousední školu, takže se to virálně šíří. Totéž lze dělat se zdravotnickými organizacemi nebo třeba uměleckými institucemi. Máme takovou cenu i pro divadla. Zrovna divadla jsou pro šíření uprchlických příběhů ideální. Nedávno třeba naše místní divadlo inscenovalo hru o uprchlících, a tak jsem se jich ptala: A pozvete také nějaké? Pozvali a teď, tři čtvrtě roku poté, se z toho vyvinulo to, že kdykoli má to divadlo novou hru, tak rezervuje 20 volných vstupenek pro místní uprchlíky. Takhle je včlenili do života.“

Nesetkáváte se ale občas s kritikou? V Británii v poslední době značně přiostřily anti-imigrační nálady. Pozorujete to i u svého projektu?

„Kritika a útoky určitě existují a domnívám se, že jsme v bitvě s časem, abychom šířili pravdu a rozptýlili ty mýty o uprchlících. Ptáte se, co je pravda? No, že uprchlíci jsou lidé, kteří potřebují ochranu, jejich přijímání rozhodně nevyčerpává státní kasu, a že prostě není pravda, že ti lidé přicházejí, aby nám kradli sociální dávky. Tihle lidé mohou být pro naši ekonomiku a naše životy velice přínosní. Firmy jako Marks and Spencer založili uprchlíci. Fish and chips, kuře tikka masala, tyhle oblíbené věci v Británii vymysleli nebo dovezli uprchlíci. Takže když otevřeme své mysli a svá srdce, tak z nich můžeme těžit.“