Čechy udávaly po staletí tón měnového vývoje v Evropě, tvrdí historik a numismatik

20. březen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Denár po konzervaci

Už tisíc let můžeme mluvit o české měně. Její úctyhodnou tradici a vývoj připomíná putovní výstava Východočeského muzea. Nejen o ní hovořil v Magazínu Leonardo historik a numismatik z Univerzity Pardubice Petr Vorel.

„Výstava existuje od roku 2013. Byla od začátku koncipována jako prezentace vývoje české měny v zahraničí, proto cestovala do Českého centra v New Yorku,“ uvedl iniciátor a realizátor výstavy.

Ta se dá použít v různých jazykových mutacích. „V současné době máme tři: anglickou, českou a bulharskou. Výstava je zvláštní v tom, že si na ni mohou návštěvníci sáhnout, tedy i na ty nejstarší mince, které jsou v podobě galvanoplastických kopií.“


„Čechy díky svému postavení producenta stříbra udávaly tón měnovému vývoji v Evropě... Naše mince byly velmi progresivní, protože s našimi zdroji stříbra si čeští panovníci mohli dovolit dodávat na evropský trh mince ve vysoké kvalitě jak kovů, tak výtvarného provedení.“

„Nyní je výstava v holandském Naardenu v Muzeu Komenského, a to v souvislosti s výstavou, kterou tam pořádají u příležitosti výročí české státnosti.“

Putovní expozice přehledně shrnuje bohatou historii české měny. „První české mince pocházejí z 2. poloviny 10. století, takže je to více než tisíc let. To, že panovník byl schopen produkce mincí, které pak dodával na evropský trh, také souvisí s vývojem české státnosti.“

„Základním kriteriem pro českou měnu je to, že náš stát byl už v nejstarších dobách jedním z hlavních exportérů stříbra v Evropě, proto měly české mince takový vliv na peněžní oběh v Evropě.“

Například v obchodu mezi Evropou a Skandinávií v 10. století fungovaly české denáry velmi intenzivně. Ale i později byla moc českých panovníků postavena také na základě těžby stříbra a jeho vývozu.

„Třeba v 16. století je důležitá naprosto dominantní těžba stříbra v Jáchymově, která dala jméno dnes nejpoužívanější početní jednotce, dolaru.“

Stříbrný denár Boleslava II. z 90. let 10. století

Protože měl ale každý panovník dříve či později zlata a stříbra málo, začaly se drahé kovy používané pro obchod postupně šidit tím, že se přidávala především měď. „To vidíme i u nejstarších denárů nebo pozdějších pražských grošů.“

Časem se začaly vydávat peníze kreditní, tedy ty, které nemají hodnotu v drahém kovu. „Ta na nich byla deklarována, a politickým rozhodnutím byli obyvatelé nuceni je přijímat jako platební prostředek. V našich zemích se ale po většinu středověku požívaly pouze jen drahé kovy, tedy zlato a stříbro.“

Bankovky jsou až záležitostí 18. století, i když Švédové znali bankovky už od 60. let 17. století. „Ale kořeny bankovek jsou mnohem starší, protože šlo v podstatě o obchodovatelné dlužní úpisy,“ vysvětlil Vorel.


„Svou roli hrály i tehdy platné české zemské zákony, které znemožňovaly stříbro vyvážet v jiné podobě než v ražených mincích, což jiné země neměly.“

Nejstarší české mince, denáry byly prý velmi primitivní. „Obsahovaly jméno panovníka nebo nějaký, obvykle křesťanský symbol. Hodnotu ne, protože ta byla dána ryzostí a hmotností kovu.“

Pro české mincovnictví je však typická postava svatého Václava. „Ta je i na dnešní dvacetikorunové minci. Svatý Václav byl velmi raným symbolem české státnosti, objevuje se i na českých denárech z 11. století, ale naleznete ho třeba i na zlatých českých dukátech.“

„Zásadním zlomem je zmíněné 18. století, kdy se přechází na platidla kreditní. To je úředně stanovená platební síla peněžního prostředku, která byla garantována státem,“ shrnul vývoj českého peněžnictví Petr Vorel.

autoři: Veronika Paroulková , oci
Spustit audio