Byly amnestie v komunistickém Československu projevem solidarity?

03769133.jpeg
03769133.jpeg

Výsadním právem panovníků, užívaném obvykle při nástupu na trůn, byly amnestie. Samo slovo pochází z řeckého slova „amnéstia“, tedy zapomenutí, a je to rozhodnutí o hromadném, úplném či částečném, prominutí trestu a také jistém zahlazení daného spáchaného trestného činu. Rozsudek samotný tím změněn není, pouze trest. Klíčovým prvkem při rozhodování by tedy mělo být odpuštění, spolu s prvky humanity a solidarity.

Také komunistické Československo ve své historii zažilo několik amnestií, otázkou ale zůstává, zda také ony byly projevem solidarity. Udělovány byly obvykle při inauguraci nového prezidenta nebo při kulatých výročích významných událostí. Jistou zajímavostí je, že komunistický režim amnestie nepovažoval za buržoazní přežitek, a tak paradoxně navazoval nejen na tradici prvorepublikového Československa, ale také habsburské monarchie.


Pořad připravila Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historik PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D.

Samy pověsti o tom, že by „mohla být amnestie“, byly v československých věznicích velmi časté a dávaly vězňům naději. Většina politických vězňů věřila, že se celý komunistický režim zhroutí, ale trvalo to – jak víme – více než čtyřicet dlouhých let. Na dobu očekávání amnestie vzpomínal také politický vězeň Jiří Loewy, který byl ve svých 18 letech v listopadu 1948 odsouzen za „pobuřování“ a „sdružování proti státu“ k šesti letům odnětí svobody:

„Když v roce 1953 minuly i Velikonoce a v kriminálech ještě pořád ticho, nálada se zvrátila do stavu beznaděje a zlosti. Zápotockému muselo v té době ustavičně zvonit v těch velkých uších, neboť se na jeho hlavu snášela mnohá nespisovná adjektiva… Zklamání se rozhostilo nejen v lágrech a věznicích, nýbrž také venku – ve všech rodinách marně čekajících na tátu, mámu, dceru či syna, nebo na jiné blízké a drahé, kteří se z toho či onoho důvodu dostali pod kola lidodemo justice. Těžko totiž rozhodnout, komu taková neudělená milost ubližuje více – jestli odsouzenci samému, anebo jeho nejbližším v civilu.“

Veřejná bezpečnost v akci-zadržení

Dodejme, že prezident Zápotocký nakonec amnestii udělil, a to 4. května 1953. A byla v historii komunistického státu amnestií druhou, tu první udělil v červnu 1948 prezident Klement Gottwald při nástupu do funkce.

Následovaly další – v roce 1955 (výročí osvobození Československa), 1957, ale ani v jedné se nedostalo na politické vězně. Dokonce bylo při její přípravě stanoveno, že milost se bude zásadně udělovat na základě žádosti dotyčného o omilostnění. Ale političtí vězni od totalitního režimu takové gesto přijmout nechtěli.

Velká amnestie pak přišla v roce 1960, dokonce se vztahovala i na „osoby, které pod vlivem nepřátelské propagandy bez povolení opustily území republiky“. Vyloučeny z ní ale opět byly rozsáhlé skupiny politických vězňů. Vše, co s přípravami souviselo, bylo přísně tajné a v některých případech rozhodoval přímo ÚV KSČ. A „do hry“ vstupovala také Státní bezpečnost…

Klement Gottwald

Je třeba uvést, že i po propuštění byli bývalí političtí vězni občany „druhé kategorie“. Režim jim pouze vrátil jména, protože předtím byli anonymními čísly. Jejich naděje se ale zcela oprávněně mísily také s obavami, jaký bude jejich návrat. Jak na ně budou reagovat lidé v okolí? Mnohým se rozpadly rodiny, odcizily děti a zemřeli rodiče. Zůstávala otázka, jak naložit se svým životem. Další amnestie pak následovaly, například v květnu roku 1962, a stálou otázkou zůstává: Byly to opravdu akty milosrdenství?