„Bylo toho trochu moc na malou holku.“ Památce Zdeny Mašínové mladší (1933–2026)
Zdena Mašínová to v české společnosti neměla lehké. Z mnoha ohlasů na její úmrtí (10. června 2026) by se mohlo zdát, že ve věku dvaadevadesáti let odešla dlouhodobě a všeobecně vážená postava veřejného života. Pravda však je, že i po pádu komunismu stála v důležitých otázkách proti (nejen politické) většině, že mnoha lidem tak trochu překážela.
Nevymykala se z rodinné tradice. Přitom nikdy nebyla „jen“ sestrou bratří Mašínů (slovy „něčí sestra“ ji v roce 2018 označil s příznačnou „kultivovaností“ prezident Miloš Zeman).
Prožila svébytný těžký život, v němž pozoruhodně obstála. I proto jí věnujeme delší text, než bývá u Příběhů 20. století obvyklé.
V osmnácti budeš tancovat
Zdena Mašínová mladší (podle úředních záznamů Zdeňka) přišla na svět 7. listopadu 1933 v Praze v rodině legionáře Josefa Mašína (1896–1942) a jeho ženy Zdeny, rozené Novákové (1907–1956).
Čtěte také
Armádní důstojník Mašín si prý přál sedm synů, protože tolik mužů bylo zapotřebí k obsluze kanónu: ze začátku to vycházelo, narodil se Ctirad (1930–2011), po něm Josef (1932), ale třetí a poslední byla dcera, které začali říkat Nenda. Měla těžkou vrozenou vadu rukou a nohou.
Lékaři zprvu soudili, že ji čeká život na vozíku, rodiče se však dozvěděli, že na klinice dětské chirurgie a ortopedie na pražském Karlově náměstí působí německý profesor Karl Springer, který má výjimečné výsledky. Dr. Springer „Nendu“ prohlédl a oznámil, že v osmnácti bude tancovat. Prodělávala dvě operace ročně, celkem jich bylo šestnáct.
V březnu 1939 podplukovníka Mašína suspendovali, protože odmítl kapitulovat před nacisty. Odešel do ilegality a stal se členem odbojové zpravodajské skupiny Tři králové.
Čtěte také
„Od té doby nás doma přepadalo gestapo. Spala jsem v dětské postýlce a najednou nade mnou stál chlap a ptal se: ,Kde máš tatíčka?‘ A to se v různých podobách opakovalo, až při jedné z těch razií počátkem čtyřicátého roku dalo gestapo ultimátum, že musíme opustit Prahu,“ vzpomínala Zdena Mašínová.
Její matka se tehdy s pomocí známého nastěhovala s dětmi a tchyní do nedostavěné vilky v Poděbradech. Dům byl „chladný“, tlak „intenzivní“ a „všechno to velice působilo na matku našeho otce, která po několika měsících strastí zemřela“.
I po pohřbu Marie Mašínové přicházeli němečtí policisté v jakýkoli čas, přesto se Josef Mašín dokázal podívat domů. Zdena líčila, že se jedné noci opět kdosi nakláněl nad její postýlkou, a když otevřela oči, stál tam otec, který uskočil a zmizel. Dospělí jí zážitek ráno vymlouvali, teprve po válce se dozvěděla, že to nebyl sen, že otec opravdu přišel a mluvil s jejím bratrem Ctiradem.
Dne 13. května 1941 byl Josef Mašín zatčen. Zhruba v té době začínala Zdena chodit. Brzy sebralo gestapo také její matku a vydalo prý doporučení, aby byly děti předány k adopci. Sourozence zachránila německá hospodyně Marie Neubauerová, která je odmítla vydat.
Přivolala babičku z matčiny strany Emmu Novákovou (1878–1977), která se dostavila a svou dobrou němčinou rezolutně oznámila, že děti „vychová v říšském duchu“, což rozhodně neměla v úmyslu.
Josefa Mašína Němci zabili 30. června 1942. Jeho žena se vrátila domů, zůstala pod dohledem.
Dopis před popravou
Po osvobození Československa se objevovaly zprávy, že Mašín žije. Někdo ho viděl v koncentračním táboře, u partyzánů, v Anglii… Za čas se potvrdilo, že naděje jsou marné.
Našel se také dopis dětem, schovaný ve dveřích cely č. 10 v pankrácké věznici:
„Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost… Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat… Starejte se o Nenušku a nikdy ji neopusťte! Je to nešťastný chudáček, který bude potřebovat vaši péči. Mějte se navzájem rádi a nikdy se neopouštějte….“
Zdena se v rozhovorech k dopisu často vracela. Otcův list byl pro ni „zásadní“, byl to „odkaz“, byl „určující pro to, jací jsme pak byli“. Bratři otcovým přáním nemohli dostát bezezbytku: ukázalo se, že povinnost „hájit svobodu své vlasti a národa“ není v jejich případě slučitelná se vzkazem „starejte se o Nenušku a nikdy ji neopusťte“.
Zdena však nebyla „nešťastný chudáček“.
V roce 1946 odjela s babičkou do Frývaldova/Jeseníku. Emma Nováková tam pro změnu pomáhala synovi, který se také vrátil z nacistického vězení. Ctibor Novák (1902–1955) nebyl jednoduše uchopitelný člověk: v roce 1945 přesvědčený komunista, později důležitá postava protikomunistické skupiny.
Po válce velel internačním táborům pro Němce, podle dobových dokumentů si při tom počínal problematicky, odpovídal za smrt několika lidí. Zdena si z té doby pamatovala vězněné Němce, označené bílou páskou: „Necítila jsem k těm lidem nenávist. Němci mi zabili tatínka, ale to neudělali tihle Němci.“
Ve Frývaldově chodila do školy, matku a bratry (ke všem měla silný vztah) navštěvovala většinou o prázdninách a o svátcích, do Poděbrad se už natrvalo nevrátila.
Pořádný vztah si dovolit nemůžeš!
Po květnu 1945 se Mašínovi vzpamatovávali z otcovy smrti a německé okupace. Zdena Mašínová starší se ještě nevymezovala vůči komunistické straně, v roce 1948 dokonce do KSČ vstoupila. Důvody lze dnes jen odhadovat, děti její krátké členství spojovaly mimo jiné s její angažovaností v odbojářských organizacích, podle jejich vzpomínek z KSČ odešla roku 1949, na protest proti zatčení válečné spoluvězenkyně Milady Horákové.
Odmítavý vztah k novému režimu se u Mašínů, stejně jako v mnoha dalších rodinách, vyvíjel na základě stále četnějších špatných zkušeností. Zdena Mašínová mladší se v únoru 1948 o veřejné dění zvlášť nezajímala, bylo jí sotva patnáct.
Brzy i osobně pocítila, v jak pokřivených poměrech žije – jakožto „buržoazní element“ nesměla dokončit gymnázium, díky pomoci známých vystudovala střední zdravotnickou školu (maturovala v roce 1953).
O protikomunistické odbojové skupině, kterou založili její bratři a k níž patřil i strýc Ctibor, nic nevěděla, jen prý z náznaků „cosi tušila“. Žila v Olomouci, začala pracovat jako laborantka, snila o cestě do Afriky, kde chtěla pomáhat Albertu Schweitzerovi. A potýkala se s babičkou Emmou, která byla současně obdivuhodná, silná, obětavá, tyranská a nesnesitelná.
Zdena vzpomínala, že kvůli či díky Emmě Novákové už v sedmnácti věděla, co čekat od života: „Byla jsem odhodlaná zůstat sama. Protože mě držela při zemi a pořád říkala: ‚Ty si stejně kvůli své vadě pořádný vztah nikdy dovolit nemůžeš!‘ Bylo to tvrdý, ale vůči mně záslužný. Takže jsem nikdy netrpěla bolestínstvím – a přes to všechno jsem nakonec měla mnoho přátel. I mužů.“
Občas jsem musela po čtyřech
V říjnu 1953 odešli bratři Mašínové a spol. z Československa a prostříleli se na Západ. Státní bezpečnost pozatýkala mnoho lidí včetně Ctibora Nováka a nemocné Zdeny Mašínové starší, kterou už předtím úřady vystěhovaly z Poděbrad – estébáci ji po jednom z lékařských zákroků sebrali v nemocnici a ještě v obvazech ji převezli do studené kobky.
Zdenu mladší odvedli 25. listopadu z domova v Olomouci a později se dostala do Ruzyně:
„Byla jsem v samovazbě, pod neustálým dohledem a světlem, v zimě, každý den probíhaly výslechy… Šla jsem se zavázanýma očima po schodech, což při mých pohybových možnostech bylo obtížné. Občas jsem musela i po čtyřech… Největší trauma pro mě ale představoval osud mojí matky.“
Zhruba po měsíci výslechů se Zdena mladší dostala „na svobodu“. Sledovali jí ovšem agenti Státní bezpečnosti (StB), kteří měli odhalit její případné spojení s bratry. Zdenu Mašínovou starší, která měla v těle zhoubný nádor, drželi vyšetřovatelé měsíce na samotce a odmítali jí umožnit zdravotní prohlídku.
Teprve v prosinci 1954 se dostala na další operaci. Dcera od ní občas dostávala dopisy, které podléhaly cenzuře, ale byly něžné a láskyplné: „Řadu let jsem se k nim nedokázala vrátit.“
Běžte hledat do Ďáblic
V červnu 1955 poslal soud těžce nemocnou Zdenu Mašínovou starší za mříže na 25 let. Její případ byl projednáván odděleně od velkého procesu, v němž padly tři tresty smrti.
V roce 1956 se její zdravotní stav zásadně zhoršil: „Čekala jsem na ni v takové malé místnosti, najednou se otevřely dveře a matku tam přinesli na nosítkách... Byla úplně popelavá, nemohla skoro mluvit, ale snažila se usmívat … Za pár dní umřela.“
Zdena Mašínová starší zemřela 12. června 1956. Následující den se Zdena mladší vydala do Prahy a chodila po věznicích, kde jí odmítali říct, co se stalo s matčiným tělem.
Doputovala na služebnu SNB, kde na ní kdosi sykl: „Běžte do Ďáblic“. Na tamním hřbitově jí zřízenec ukázal šachtu, v níž měly ležet matčiny ostatky. Zdena nesměla dát k hrobu připomínku, po čase se však v místě objevila cedulka se jménem Pepíček Baumruk, k níž desítky let chodila.
Téměř osmdesátiletá Emma Nováková ztratila během několika let zetě, syna i dceru, vnuci byli za hranicemi, zůstala jí jen „Nenda“. Musela si vydělávat jako pokojská, nedostala důchod. Zdenu mladší zaměstnali jako umývačku laboratorního skla.
StB na obě „třídní nepřítelkyně“ nasazovala udavače, například se k nim vetřela jistá Antonie Dvořáková, která předtím sdílela celu se Zdenou Mašínovou starší, vydávala se za politickou vězeňkyni a brzy začala z Emmy Novákové tahat těžce vydělané peníze.
K aktivním konfidentům patřil i lékař Oskar Černý, jehož estébáci vyslali i za Josefem Mašínem do Německa a zapojili ho do plánu na únos bratrů Mašínových. Zdeně se dvořil, předstíral, že si ji chce vzít.
Vzpomínala: „Tahle doba byla pro mne skutečně traumatická, rozhodovala jsem se, jestli mám žít dál. Zvláště po matčině smrti jsem na tom byla velice zle, ale byla tu babička – a já jsem věděla, že ji tu nemohu nechat samotnou…“ A při jiné příležitosti: „Víte, bylo toho trochu moc na jednu malou holku.“
Ke konci 50. let se Zdena seznámila s vysokoškolským pedagogem Rudolfem Martinem. Vyučoval na pražské FAMU marxismus, pocházel z židovské rodiny, za okupace patřil ke komunistickému podzemí.
Byl to jeden z paradoxů jejího života: sestra odbojářů, které komunisté zničili rodinu, našla celoživotní oporu v muži, který stál ještě nedávno na opačné straně. Vzali se po dvaceti letech známosti, děti neměli, což byl další důsledek těžkého mašínovského života: „Nechtěla jsem do tohohle světa přivést děti. Neunesla bych, kdyby musely prožít to, co já.“
Doufala jsem, že v tom marasmu nezemřu
V roce 1969 se Zdena Mašínová dostala se zájezdem do NDR a odtud na den do Kodaně, kde se po více než patnácti letech setkala s bratrem. Josef Mašín předpokládal, že sestra na Západě zůstane, ale odmítla, kvůli babičce i budoucímu manželovi, s nímž se později odstěhovala do západních Čech:
„Díky mizernému postavení celé rodiny jsem nakonec byla svobodný člověk. Nemusela jsem být v žádné organizaci, říkala jsem, co jsem chtěla, k volbám jsem nechodila.“
V listopadu 1989 se československý totalitní systém během několika dní sesypal. Zdena Mašínová s manželem zakládali v Konstantinových Lázních Občanské fórum: „Celých čtyřicet let jsem čekala, že se to zhroutí. Doufala jsem, že v tom marasmu nezemřu.“
Současně prý měla už v letech 1989–1990 pochybnosti: „Pamatuju si na dobové heslo ‚Nejsme jako oni!‘, které mi vadilo… ‚Nejsme jako oni!‘ – to znamenalo: nebudeme nikoho trestat, všechno proběhne sametově. Jenže kde je zločin, má být také spravedlnost a trest. Pojmenování viníků a odsouzení zločinců, to je ve slušné společnosti nutnost, to přece není totéž, co dělali komunisté, které nějaká spravedlnost vůbec nezajímala.“
Těžce nesla, že KSČ nebyla po listopadu 1989 jako zločinecká organizace postavena mimo zákon, že platil princip právní kontinuity, že za zločiny z let 1948–1989 nebyl téměř nikdo potrestán, že v justici zůstávali komunističtí soudci, kteří pak rozhodovali i o obětech komunismu, že rehabilitace se vlekly, že rehabilitovaným politickým vězňům byly dlouho ponechávány takzvané zbytkové tresty…
Odboj bratří Mašínů nedokázala podstatná část české společnosti přijmout, politici je buď přímo odsuzovali, nebo se k nim báli přihlásit, kdekdo je označoval za vrahy. Zdeny Mašínové se to dotýkalo, počínání sourozenců chápala a hájila.
Setkání po letech odloučení přitom nebylo lehké – vzpomínala, že si zprvu připadali jako „neznámí lidé, kteří se náhodou potkali“.
Ke třem polistopadovým prezidentům (k Václavu Havlovi, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi) byla kvůli jejich politickým krokům velmi kritická a odmítala převzít z jejich rukou jakékoli vyznamenání.
Nakonec přijala řád TGM od Petra Pavla, vzhledem k jeho komunistické minulosti to bylo trochu překvapivé rozhodnutí. „Rozhodla světová politická situace – to, jak se postavil ke konfliktu na Ukrajině. To pro mě bylo rozhodující, že zaujal takový postoj,“ řekla tehdy novinářům.
Teprve v roce 2017, tedy po mnohaletém úsilí a vleklých soudních, získala Zdena Mašínová do svého vlastnictví zničený rodinný statek v Lošanech, kde vznikl s přispěním mnoha dobrovolníků Památník tří odbojů.
Roky také usilovala o to, aby byly v hromadném hrobě v Ďáblicích identifikovány ostatky její matky, vyňaty a pak znovu důstojně pochovány. V roce 2020 proběhl odborný průzkum, který skončil neúspěchem – přesné místo posledního odpočinku Zdeny Mašínové starší zůstává neznámé.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
