Byli předkové čtyřnožců hluší?

9. listopad 2010

První čtyřnožci, kteří kdy vystoupili z vody, to neměli jednoduché. Nová studie naznačuje, že na souši mohli být prakticky hluší.

Nejbližšími příbuznými žijících čtyřnožců jsou africké ryby bahníci (Protopterus), které dýchají vzdušný kyslík. Jsou to živé fosílie, které vypovídají o tom, jak kdysi probíhalo velké stěhování z vody na souš. Tato změna mimo jiné kladla velké nároky na smysly živočichů a jednou z důležitých vlastností pro přežití v novém prostředí bylo to, jestli živočich dokázal vnímat zvuk přenášený vzduchem. K tomu je zapotřebí ucho vybavené bubínkem, jehož chvění dále přenášejí sluchové kůstky.

Bubínek se však u různých linií čtyřnožců vyvíjel zcela nezávisle. Navíc se objevil relativně pozdě – v době triasu, tedy více než 100 milionů let po vzniku prvních čtyřnožců. Logicky se nabízí otázka, co vlastně první čtyřnožci slyšeli. Dánští výzkumníci se na to rozhodli „zeptat“ bahníka západoafrického (Protopterus annectens). Rybu lehce uspali a měřili reakce jejího mozku na různé zvuky a vibrace. Zjistili, že bahník podobně jako dnešní obojživelníci dobře vnímá vibrace o nízké frekvenci, ale zvuk přenášený vzduchem prakticky neslyší.

Pokud se ucho bahníka podobá uchu prvních čtyřnožců, můžeme z toho vyvodit logický závěr: první čtyřnožci se na souši zřejmě museli obejít bez jednoho smyslu. Chybějící sluch jim však do jisté míry kompenzovalo vnímání zemí přenášených vibrací.

Zdroj: ScienceDaily, Biology Letters

autor: redakce ČRo Leonardo
Spustit audio

Více z pořadu

Věda na sítích

Obrázek
Věda On Air na Facebooku