Byl jsem zvyklý na moderní život a tady byl středověk, vzpomíná animátor Gene Deitch. Žije tu 60 let

10. květen 2018
Gene Deitch, světoznámý oscarový animátor a Američan, který žije v Česku už 60 let

Gene Deitch žije v Praze už 60 let. Jak vzpomíná na své začátky v totalitním Československu? Může za jeho lásku k Čechům i láska k ženě?

„Určitě ano. Když jsme se se Zdenkou v roce 1964 brali, byla to velká věc,“ říká režisér a producent animovaných filmů Gene Deitch. Manželka (za svobodna Najmanová), k tomu dodává: „Všichni si tehdy mysleli, že když si někdo za totáče bere Američana, tak jen proto, aby měl cizí pas a mohl ze země hned legálně odcestovat. To ale nebyl náš případ. Nikdy jsme nechtěli emigrovat. Hlavně kvůli synovi.“

Za komunistů tady byl středověk

Rozhodnutí natrvalo žít v Praze ale nebylo pro Deitche vůbec jednoduché. „Byl jsem zvyklý na moderní život Newyorčana a tady byl komunistický stát a středověk. Nebyl jsem tady z nějakých politických důvodů, ale pracovních. Taky jsem chtěl poznat život obyčejných lidí, animátorů a herců,“ vzpomíná. V hlavě už nosil nápad i pro svou knihu.

Gene Deitch dostal Oscara za film Munro (1960) a o čtyři roky později byl na stejnou cenu nominován ještě dvakrát (filmy How to Avoid Friendship a Here's Nudnik). V roce 1966 jako první zfilmoval Tolkienova Hobita: obrázky nakreslil Adolf Born a celý děj byl zhuštěn do deseti minut. Na invazi vojsk v roce 1968 zareagoval filmem Obři, oceněným na festivalu v San Sebastianu. Dalšími úspěšnými filmy byla Hloupá žába (1971), Mrňous a čarodějnice (1980) a Císařovy nové šaty (1989). V roce 2003 obdržel Annie Award za celoživotní dílo na poli animovaného filmu.

Jak si Gene Deitch kvůli pražské lásce neohlídal Oscara

Gene Deitch

Gene Deitch patří k velkým osobnostem animovaného filmu. Filmy jsou jeho život. Za svých téměř čtyřiadevadesát let jich stihl natočit a zprodukovat ohromné množství – a posbíral za ně i spoustu cen. Většinu z nich má vystavených doma v obýváku. Je na ně hezký pohled; mnohem raději, než o cenách, mluví ale Deitch o lidech, bez nichž by je neměl. Jeho kniha Z lásky k Praze je takových lidí a lidiček plná. O knize i svých „hrdinech“ mluvil známý filmař ve vltavské Mozaice.

Deitchova autobiografická kniha má dnes už šesté vydání. „Každému vydání jsem dal ale trochu jiný název, první se jmenovala Z lásky k Praze.“ Kdo přišel s tím nápadem, aby se vůbec vydal do daleké Evropy?

Byl to producent William L. Schneider, který chtěl, aby dokončil jeho filmy a za to mu slíbil, že mu zafinancuje jeho vlastní projekt. „Byl to krátký animovaný film Munro. Taková satira o čtyřletém chlapci, kterého americká byrokracie povolala do armády.“ Právě za tento snímek dostal Deitch i Oscara (za nejlepší krátký animovaný film roku 1960).

Američan, nebo Čech?

Animátor tak v Praze zůstal, navíc, když pak poznal budoucí ženu svého života Zdenku. Je už, po 60 letech, víc Čech, nebo Američan? „Já jsem já. Ale bohužel mám tu schopnost i po těch letech mluvit špatně česky. Pořád ale miluji pražskou atmosféru a pořád mám co na práci. Jsem aktivní i na sociálních sítích. Vlastně jsem šťastný člověk, který prožil šťastný život,“ říká upřímně. Může si to dovolit tvrdit, v srpnu mu totiž bude 94 let.   

České chlebíčky?

Co je pravdy na tom, že ve Spojených státech jedl jen vidličkou, ale tady bylo tak tuhé maso, že se musel při stolování naučit používat i nůž? „Pravda to je, ale teď už je to dobré a už zas můžu jíst jen tou vidličkou.“

Co se ale jíst nenaučil, jsou české chlebíčky. „Každý správný sendvič má přece dva chleby, aby z toho to jídlo nepadalo. Ale když má jen jeden kus, je toho půlka pořád na zemi,“ směje se.

Ani chleba se sádlem...

Další problém má s chlebem namazaným sádlem. To se jíst nenaučil a raději sáhne po zelenině. „Matka žila do stovky. Otec byl silný kuřák, a tak zemřel už v 69. Já sním skoro všechno, ale rozhodně nekouřím. Vím, že tady nebudu navždy, ale pořád se cítím velmi dobře,“ dodává slavný oscarový animátor Gene Deitch.

Spustit audio

Související