Budoucnost a perspektivy česko-německých vztahů

Přesto je třeba se ptát, jakou měla demonstrativní harmonie mezi dosavadním premiérem Zemanem a kancléřem Schröderem, které jsme byli po celé minulé volební období svědky vlastně cenu, když nepřežila ani první předvolební zkoušku ohněm a skončila tak mrazivě, že německý kancléř zrušil svou dávno plánovanou návštěvu Prahy. Asi ne moc velkou, protože vydržela jen do té doby, dokud se oficiální aktéři ve vzájemném vztahu úzkostlivě drželi jen mimo minová pole minulosti. V tomto ohledu leží dnes na české straně karty otevřeně na stole.

Se svým hodnocením odsunu jako zdrojem míru vyděsil Vladimír Špidla německé politiky ještě, než se stal Zemanovým nástupcem. Bezprostředně po té nenechal nikoho na pochybách, že jeho nový tým stejně, jako ten dosavadní nepomýšlí na revizi svého postoje k tzv. Benešovým dekretům ani náhodou. Jmenováním Cyrila Svobody do funkce ministra zahraničí však Špidla zároveň signalizoval, že má pro něj cesta do EU absolutní přednost.

Pro nadcházející obtížný dialog se sousedy ve Vídni a v Mnichově je křesťanský právník a demokrat Cyril Svoboda mezi českými špičkovými politiky jak ideologicky, tak odborně nepochybně jedním z nejvhodnějších. Protesty komunistů a halasné rozjímání ODS, zda bude dostatečně věrný národním zájmům jsou toho zřetelným důkazem. Také nový předseda parlamentu Zaorálek a jeho nástupce v čele zahraničně-politického výboru sněmovny Laštůvka jsou zkušenými znalci evropského parketu s mnoha osobními kontakty v Bruselu i v Berlíně.

Těch bude nejspíš v nadcházejících týdnech taky zapotřebí, protože v sousedním Německu se rozbíhá poslední fáze volebního boje s rasancí, která může otřást nejen ČR. K odstranění poválečných dekretů, týkajících se vyvlastnění a odsunu Němců vyzval konzervativní kandidát na funkci kancléře Edmund Stoiber mezitím nejen Prahu, nýbrž i Varšavu. Současně vyzval Poláky k uznání práva na vlast pro vyhnance z východního Pruska. To jsou tóny, které Praha těžko může přeslechnout.

Na první pohled totiž podporují zdejší spikleneckou teorii, podle níž je ČR v údajných nátlakových plánech Německa jenom první dominovou kostkou, po níž mají v případě úspěchu následovat další a v prvé řadě Polsko. Situace obou zemí je v prvé řadě rozdílná: zatímco čeští politici dodnes hledají důvody pro to, aby odsuny Němců z východní Evropy zdůvodnili, distancovala se polská politika už na začátku 90. let jasně od tohoto bezpráví a odsoudila etnické čistky jako prostředek k řešení politických krizí. Německo-polským vztahům to dosud nepochybně prospívalo.

Jestliže by nyní měly být přesto z Německa vznášeny požadavky také vůči Polsku, bylo by na čase se zeptat, co ono právo na vlast, tak často citované německými konzervativními politiky vlastně konkrétně znamená. Sudetoněmecké krajanské sdružení dosud zdůrazňovalo hlavně to, co tento požadavek údajně neznamená, totiž snahu o změnu hranic. Eva Hahnová a Hans Henning - historici, kteří se zabývají česko-německými a polsko-německými vztahy docházejí na základě současné diskuse k závěru, že požadavek práva na vlast se de-fakto rovná úmyslu samostatně rozhodovat o oblastech, které jsou považovány za domovinu.

V českém národním zájmu nesporně je zjistit, je-li tomu tak. Bez dialogu s těmi, kterých se to týká to ale půjde těžko. České vlády se doposud takovému jednání vyhýbaly s poukazem na to, že jejich partneři nejsou v Mnichově, nýbrž v Berlíně. Pokud by se německým kancléřem stal Edmund Stoiber, toto zdůvodnění by ovšem padlo. Význam ministra zahraničí Svobody, předsedy parlamentu Zaorálka nebo předsedy zahraničního výboru Laštůvky jako politiků, kteří nedostávají osypky, když se mají potkat s obhájci sudetoněmeckých zájmů by pak ještě vzrostl.

rse@rozhlas.cz