Bude mít šestihodinový pracovní den ve Švédsku vliv na flákání v pracovní době?

Historky o tom, kolik času se dá v práci proflákat, zná skoro každý. Roland Paulsen, autor knihy Empty Labor, vzpomíná na archiváře, který v pracovní době napsal diplomovou práci, a revizora v metru skládajícího ve svém podzemním stanovišti hudbu. Oba dva potkal během práce na knize, ve které se věnuje souvislostem dnešního flákání na pracovišti. „Průměrná doba, kterou člověk stráví v práci soukromými aktivitami, se pohybuje mezi hodinou a půl a třemi hodinami, 70 % provozu pornografických stránek se odehrává mezi devátou a pátou, 60 % nákupů online také. Bezcílné klikání vychází z výzkumů jako častá aktivita na pracovištích nejen v USA, ale třeba v Singapuru, Německu nebo Finsku,“ píše Paulsen v textu pro The Atlantic. Množství lidí, kteří se přiznávají, že v práci nikdy doopravdy nepracují, je podle výzkumu Science Direct výrazně vyšší než množství těch, kteří tvrdí, že pracují každý den.

Paulsen se dál věnuje několika souvislostem – například rozšířenému pocitu lidí, že jejich práce je „jenom jako“, že nemá konkrétní výsledky, není potřebná nebo je – jak píše Steve McKevitt v knize City Slackers – „důležitější, jak vypadáte, když ji prezentujete, než práce samotná“.

Pocit odcizení, nudy, nesmyslnosti a jakési nereálnosti práce dnes zobrazují nejenom dystopická sci-fi, ale i mainstreamové filmy, známe to i z českého prostředí. Pexesa s figurami jednotlivých zaměstnání dnes kromě kartičky s doktorem nebo prodavačem obsahují i obrázek konzultanta a marketingového poradce. Absolvent dějin umění může být v době vysoké nezaměstnanosti mladých rád, pokud sežene práci jako administrátor facebookového profilu firmy prodávající parfémy. Mít podobnou práci začalo být normální, směšné se to může zdát jen tehdy, když čerstvý kunsthistorik svou novou pozici bere vážně.

Umění prokrastinace - flákání - internet |foto: Creativ Commons Attribution-NonCommercial 2.0 Generic

Samozřejmě existují výjimky. Podle zprávy společnosti Gallup je 13 % zaměstnanců ze 142 zemí zvyklých aktivně pracovat, protože svoji práci mají rádi. Počet lidí, kteří trpí negativním pocitem vůči svému zaměstnavateli je však dvakrát vyšší. Nejčastější důvod, který flákači uvádí na vysvětlenou, je podle opakovaných výzkumů serveru Salary fakt, že v práci prostě nemají co dělat. Ani v tomto případě nejde o neznámý fenomén. Servírka v kavárně, kam přichází denně jen několik freelancerů s laptopem, nebo správce sociálních sítí, který může statusy na celý den sepsat do hodiny po probuzení a po zbytek dne jen občas kontrolovat internet, jsou příklady lidí, kteří mohou v pracovní době sepsat klidně diplomovou práci.

Čtěte také: Kdo rychleji doručí selfie-sticky. Skandál Amazonu připomíná absurditu korporátní kultury

Pocit nesmyslnosti práce i nevytíženosti na pracovišti není bez souvislosti s nahrazováním lidské práce technologiemi. Roboti přebírající práci lidí se v posledním roce stali jedním z nejatraktivnějších mediálních témat – jestli přijdete o práci kvůli robotovi, se můžete informovat díky aplikaci od BBC, americké časopisy předkládají analýzy pracovního trhu doprovázené fotkami, na kterých je člověk s pracovním kufříkem nebo laptopem v muzejní vitríně. Paulsen v Atlanticu připomíná paradox, na který upozorňuje mimo jiné i známý antropolog a aktivista David Graeber ve svém textu Práce na ho*no: Produktivita práce se za posledních několik desítek let zvýšila. Velkou část dřívějšího objemu zastanou stroje – kromě švédských pokusů jsme však nezaznamenali jiné snahy snížit počet pracovních hodin.

„John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Podle všeho měl pravdu,“ píše Graeber. „Technologicky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu nedošlo. Technologie je mobilizována především k tomu, aby se povedlo přijít na způsob, jak nás všechny donutit pracovat ještě víc. A k tomu bylo třeba vytvořit druhy zaměstnání, které jsou ve skutečnosti k ničemu.“ Paulsen do jisté míry souhlasí: „Místo snižování počtu pracovních hodin je řeč o nutnosti vytvářet pracovní pozice, mluví o ní demokraté i republikáni. Nedá se říct, že bychom ve vytváření pracovních příležitostí selhali, nezaměstnanost se nás stále velice týká. Navíc místa, která se vytváří, pracovníky nenaplňují.“ Podle Paulsena byli účastníci jeho výzkumu zpočátku potěšeni zjištěním, že v práci nemusí nic dělat. „Po čase ale většina z nás touží po smysluplné aktivitě.“

Podle Graebera se nesmyslná práce projevuje na naší „kolektivní duši“: „Celé zástupy lidí, hlavně v Evropě a v Severní Americe, stráví svůj pracovní život prováděním úkolů, o nichž tuší, že nejsou ve skutečnosti vůbec k ničemu potřebné. Morální a duchovní zkáza, která v této situaci vzniká, je ohromná.“ Podle antropologa z London School of Economics nejde ani tak o nová místa ve službách, jako spíš o narůstání administrativního sektoru, zvyšuje se počet pracovníků akademické nebo zdravotnické administrativy, finančních služeb, lidských zdrojů nebo public relations. O bujení administrativy je koneckonců poslední Graeberova kniha Utopie pravidel, která má podtitul O technologii, hlouposti a tajných radostech byrokracie. Pro Graebera nebo Paulsena jsou švédské experimenty logickou reakcí na dlouho probíhající změny pracovního trhu, kořeny problémů dnešní odcizenosti od práce však sahají velmi hluboko.

Stereotypní práce - kancelářská práce - prokrastinace - kancelář |foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Server Fortune píše: „Klíčové je, aby byli pracovníci přecházející na kratší pracovní dobu ochotní k větší disciplíně, aby se po dobu šesti hodin skutečně chtěli soustředit na svoji práci místo toho, aby dělali jiné věci. Pokud to Švédové udělají, budou stejně produktivní jako Američané, kteří v kanceláři tráví 8 hodin.“ Souhlasíme-li s tím, že za odtažitý vztah k práci může především její náplň, zdá se být podobná prognóza přehnaně optimistická.