Bude další jednání zemí EU o nové ústavě úspěšné?

19. prosinec 2003

Jak už se stává i jiných situacích, když začíná jít do tuhého, jsou i jinak racionálně uvažující lidé ochotni se poohlédnout i po argumentech založených ne jen na strohém posouzení faktů, ale i na intuici, dohadu nebo i zbožném přání. Neúspěch jednání o ústavě Evropské unie byl o to větší, že to bylo poprvé, kdy namísto patnácti zemí jich už rozhodovalo pětadvacet, kdy i deset stále ještě kandidátů mělo u jednoho stolu stejné slovo jako patnáct nynějších členů.

Na to, že debata o tak závažných tématech, jako je způsob, jak a která země bude v příštích letech v unii uplatňovat vliv, nebude snadná, byl asi leckdo po tři roky staré zkušenosti z francouzské Nice připraven. Přítomnost desítky nováčků, z nichž zvláště Polsko stavělo nejsilnější námitky, dodala staré zkušenosti novou příchuť. Vyvolala dojem, že rozšíření, jež čeká unii 1. květně příštího roku, přinese jen obtíže, protože hlasovací systém z Nice, který zůstane platit až do dalšího rozhodnutí, je těžkopádný a dosáhnout kompromisu mezi pětadvaceti zeměmi bude proto takřka nemožné, ne-li dokonce vyloučené.

Jedna věc ale bývá optika a druhá, kdo ji používá. Kdo chce kvůli Bruselu ukazovat prstem na Polsko, které mělo ke vzdoru dost dobrý důvod, neměl by přehlédnout, že ze stejného důvodu, totiž z obavy z podstatného úbytku vlivu, mělo i Španělsko. A to nelze po dvaceti letech členství stavět do jedné řady s nováčky. Jestli nechtěli ani o píď uhnout zástupci Varšavy a Madridu, tak vyjednavači z Berlína a Paříže s nimi co do svéhlavosti mohou směle soutěžit. V takové situaci nezbývá než se podívat, zda a jak svou zprostředkovací úlohu splnila hostitelská Itálie. A tady se pozorovatelé z Bruselu shodli, že premiér Silvio Berlusconi, i když jeho vtípky o fotbale a o ženách nestály za moc, tak jeho vyjednavačský výkon byl podstatně horší.

Několik milionů Irů, i kdyby počítali své krajany za mořem, se co do počtu s Italy nemůže měřit. Ale jen co se státníci rozjeli ze summitu do svých vlastí, začalo se mluvit o tom, že tam, kde neuspějí velké, si často poradí mnohem menší země. Stačí vzpomenout na loňský prosinec a na to jak nesnadný závěr vyjednávání o podmínkách vstupu do unie s deseti kandidáty zvládlo tehdy předsedající Dánsko.

Příčiny častých vyjednavačských úspěchů menších zemí bývají dvě. První je obecnější. Menší země, pokud nemají nějaký zvláštní důvod, více ctí nepsanou zásadu, že ten, kdo stojí v danou chvíli čele unie, by neměl v prvé řadě myslet na své zájmy, ale na úspěch celku, a úspěch evropské integrace v minulém půlstoletí vycházel ze schopnosti se dohodnout. Druhá příčina lepších výsledků menších zemí jako zprostředkovatelů spočívá v jejich zkušenosti. Pro prosazení svých zájmů jsou nuceny daleko více a častěji než jejich větší a vlivnější partneři hledat spojence, uvažovat o tom, jak propojit někdy i protichůdné zájmy.

Na ctnosti menších zemí se po kolapsu v Bruselu začíná sázet. Otázka je, jestli taková sázka stojí za to. Irové mají jistě dobou vůli a kdo je zná, tak ví, že i ctižádost, dovést zkrachovalé jednání o evropské ústavě ke zdárnému konci. Jenže chuť a dobrá vůle nemusí stačit. Až do března nelze čekat, že by na evropskou ústavě v navržené podobě nějak zásadně změnilo názor Španělsko. José Mária Aznar letos jako premiér končí a kdo bude jeho nástupce, o tom rozhodnou až březnové parlamentní volby. Bylo by proto překvapením prvého řádu, kdyby se problém evropské ústavy podařilo rozlousknout už na nejbližším řádném summitu unie, který se má konat právě v březnu.

Atmosféru kolem 1. května si nebudou chtít politici bez ohledu na politickou orientaci chtít kazit. Ne že by se nedokázali přít o rozdílné politické názory, ale plánovaným oslavám vstupu deseti nováčků by asi neslušelo, kdyby je provázely spory v prosincovém stylu. O měsíc později, v červnu, se konají volby do Evropského parlamentu a domácí půtky s nimi spojené debatu o ústavě spíše zkomplikují, než aby mohly přispět k jejímu řešení.

Na konci června se Irové poděkují za důvěru, s níž se na ně obraceli ti, kdo dnešní konstituční závar připravili, a úlohy hlavního vyjednavače se po nich ujme Nizozemsko. Nepatří sice k velkým zemím, ale spolu s pěti dalšími státy stálo u počátků evropské integrace. Proto se dá vsadit, že pokud v druhé půli oku něco nevymyslí ani bystré hlavy v Haagu, tak čeká unii problém, na němž může mnohé ztroskotat. Ne proto, že by se unie nedokázala bez nové základní smlouvy obejít, ale proto, že pětadvacet zemí nenašlo společnou řeč zrovna při první příležitosti a že se z této chyby neumí poučit.

autor: Adam Černý
Spustit audio