Brusel vyzývá západní Evropu, aby otevřela dveře pracovníkům z nových členských zemí EU

Rozdílný stupeň ekonomického rozvoje členů tohoto společenství vždy představoval poměrně závažný problém. I prostý selský rozum nám poví, že když se spojí bohatý s chudým, nebudou z toho mít oba stejné výhody. Ralativně však z toho výhody mohou mít - a záleží jenom na konkrétním uspořádání. Proto byla v EU od počátku snaha podporovat ekonomický rozvoj tak, aby pokud možno docházelo k postupnému vyrovnávání regionálních rozdílů. Kdysi bylo velmi chudou členskou zemí Irsko, pak třeba Portugalsko a Řecko. Dnes patří k relativně nejchudším nové členské státy, i když i mezi nimi existují poměrně velké rozdíly.

Je asi celkem pochopitelné, že nové spojení bohatých s chudými strašilo v minulých letech dost velkou část západoevropské veřejnosti. Sami evropští politikové si to možná před dvěma lety ani tak intenzivně neuvědomovali, ale občané pak dali svůj názor jasně najevo - a překvapili své politiky v loňských referendech o navrhované evropské ústavě.

Není přece žádným tajemstvím, že hlavním důvodem jejího odmítnutí v referendech ve Francii a Holandsku byl strach z "polského instalatéra", který de fakto bere práci domácím dělníkům. Že to nebyl strach ekonomicky reálný, založený na skutečném pohybu velkého počtu pracovních sil z východu na západ Evropy, není nakonec podstatné. Podstatné je, že jej nikdo dosud nevyvrátil srozumitelnými argumenty a že tedy nadále platí.

Bývalý český premiér Vladimír Špidla se dnes ve funkci evropského komisaře pro sociální záležitosti a zaměstnanost snaží vnést do této debaty alespoň kousek racionálního myšlení. Tvrdí, že pohyb pracovníků z nových členských zemí do staré EU byl v uplynulých dvou letech ve skutečnosti velmi omezený a že téměř vůbec neovlivnil nezaměstnanost a pracovní trhy v unii.

Z dostupných statistických údajů je totiž zřejmé, že jen v Rakousku a Irsku přesáhl počet nově rekrutovaných pracovníků z východní Evropy jedno procento počtu domácích pracovních sil, což není opravdu mnoho. Vladimír Špidla navíc tvrdí, že právě ty západoevropské země, které neuplaňují žádné restrikce vůči východní Evropě na svém pracovním trhu, na tom nejvíce vydělávají.

Tři členské státy EU, Británie, Irsko a Švédsko, nezavedly před dvěma lety (na rozdíl od zbývajících 12ti starých členů EU) žádná omezení přílivu pracovníků z východu, ale nadále zaznamenávají nejvyšší ekonomický růst. Podle Špidly a Evropské komise tam zahraniční dělníci nevzali práci domácím zaměstnancům, ale zaplnili dosud prázdná prácovní místa a tím vlastně pomohli jejich národnímu hospodářství.

Nepotvrdila se ani obava z tzv.důchodové turistiky, kdy se čekalo, že nezaměstnaní z Východu se po rozšíření EU přijdou přihlásit pro podporu v nezaměstnanosti na Západě, kde by na ni teoreticky měli mít nárok. A zpráva Vladimíra Špidly proto "doporučuje" členským zemím, aby znovu zvážily, zda je zapotřebí udržovat v platnosti přechodná opatření, přijatá před dvěma lety.

Řekněme si rovnou, že naši nejbližší sousedé, Rakousko a Německo, tato omezení s největší pravděpodobností zatím nezruší. Jsou nám geograficky nejblíže, a jsou tak, jak se říká, nejvíc na ráně. Budou proto asi postupovat velice opatrně, případná chyba by byla asi velmi drahá. Ale vzdálenější členské státy EU, zejména Španělsko, Portugalsko a Finsko, už daly najevo, že možná některá omezení, týkající se zaměstnanců z nových členský zemí, odvolají. Tím by se prostor pro naše občany opět o něco rozšířil.

Jiná věc ovšem je, že mnoho východoevropanů pracuje v západní Evropě na černo, tj. bez oficiálního povolení a bez přihlášení na daňovém úřadě. Kolik jich je ale nikdo neví. A svým způsobem i toto je argument pro odbourání restrikcí - kdyby totiž i oni platili daně, samotné západoevropské státy by na tom vydělaly.

Žádný prudký přelom se ale nedá čekat, spíše pozvolné úpravy a změny, kterých si v běžném životě ani nevšimneme.