Břetislav Tureček: Netanjahu a právo Íránců nosit džíny

Kdyby izraelský premiér zůstal jenom u narážky na velmi sporné íránské pojetí volebního systému, asi by celý rozhovor pro BBC zapadl. Netanjahu v něm neřekl nic nového, opět varoval před jadernými ambicemi Islámské republiky, před značnou nesvobodou v této zemi, a i když interview vysílala perskojazyčná stanice, izraelský státník v jeho průběhu do angličtiny vmísil jen dva perské obraty.

To, co k jeho rozhovoru přitáhlo pozornost, byla ona narážka na džíny a na západní hudbu: „Pokud by Íránci byli svobodní, mohli by džíny nosit a hudbu poslouchat.“

Pikantní je, že Íránci samozřejmě džíny nosí a západní hudbu poslouchají. Ne všichni, ale ti kteří chtějí. Namísto pochvalného mručení ze strany Íránců, kteří vládnoucí režim opravdu nemusejí, se tak Netanjahuovi dostalo od hrdých Peršanů úplně jiné reakce: přívalu stovek a tisíců snímků, kde mladí Íránci sami sebe fotografují, aby vůdci židovského státu dokázali, že opravdu nosí džíny.

Řada z nich doprovodila fotodokumentaci i štiplavým komentářem. Tak třeba: „Jak mohou Izraelci vedět, že Írán vyrábí jadernou zbraň, když ani netuší, že tu běžně chodíme v džínách?“ Anebo: „Mosad je asi tak zaneprázdněný pátráním po jaderných zbraních, že ani svému premiérovi nedodal informaci o tom, co si oblékáme a co posloucháme na svých iPhonech.“

Netanjahuův nešťastný výrok může být výsledkem až příliš velké zkratky z úst jinak obratného rétora, může opravdu vycházet ze špatných informací, anebo také z předpojatosti, která v našich očích občas zasazuje muslimské státy někam do doby kamenné.

Kromě humorné stránky má ale celá aférka také jeden daleko zásadnější rozměr. V Íránu vyrůstá generace mladých, se kterou si nevědí rady ani zastánci, ani odpůrci tamní teokracie. Oběma vyhraněným táborům totiž rozbíjejí ten pověstný černobílý obrázek.

Tito mladí často nenávidí svoji vládu, ale přitom jsou velmi hrdí na svou zemi, včetně jejího jaderného programu. Vadí jim enormní vliv šíitského duchovenstva, ale ve stejné chvíli sami sebe považují za zbožné muslimy a pobuřuje je protiislámské popichování ze strany Západu.

Je to prostě mnohamiliónová armáda lidí, které si na svou stranu nemohou při nejlepší vůli připočítávat ani špičky íránského establishmentu, ale ani domácí odpůrci režimu či autoři mnoha – zajisté dobře míněných rad – ze Západu.

Naposledy tedy na tento fenomén narazil Benjamin Netanjahu. Prostě zjistil, že když dojde na lámání chleba, i napomádovaní Íránci v džínách a s peckami empétrojky v uších pořád mají blíže ke své zemi, než k čemukoli jinému.