Bratr prezidenta Beneše Vojta třikrát emigroval. Proti komunistům chtěl postupovat razantně

1. únor 2018
Vojta Beneš

Zatímco Edvarda Beneše si dnes vybaví kdekdo, málo se ví, že nebyl jediným z deseti sourozenců Benešových, kteří to v politice „někam dotáhli“. Prezidentem může být jen jeden – ale poslanců nebo senátorů bývá víc. Patři k nim prezidentův bratr Vojta Beneš.

Úpadek první republiky

Vnímáme-li Edvarda Beneše jako racionálního člověka s ledovou tváří a bez emocí, Vojtěch Beneš (1878 – 1951) byl pravým opakem: temperamentní a šaramantní; a na rozdíl od politicky poněkud neukotveného bratra od roku 1898 až do smrti člen sociální demokracie.

Nadějného odborníka na pedagogiku si v roce 1911 vyžádali do USA krajané, Beneš pro ně napsal Českou čítanku československé mládeži v Americe (1912) a než se roku 1914 vrátil do Čech, přibyly další publikace. V létě 1915 odjel znovu do USA, tentokrát jako politický exulant. Zapojil se do zahraniční odbojové akce, a jak později řekl Masaryk, „sjednocoval přívržence různých stran a frakcí“.


Složitý životní příběh Vojtěcha Beneše s důrazem na události roku 1948 připomíná v dalším pořadu z cyklu Portréty historik Michal Pehr.

Po válce působil ve školní správě (zemský školní inspektor, předseda Svazu československého učitelstva) a v roce 1925 vstoupil do politiky. Byl poslancem a později senátorem za sociální demokracii. Iluzemi o první republice netrpěl: „Všeobecná bezradnost a nemohoucnost, strašlivá touha po sinekurách, nezřízená protekce... Skutečný úpadek charakterový.“

Coby odborník na vzdělávání se významně podílel na přípravě reformy československého školství. Propagoval jednotnou základní školu, po níž měla následovat škola střední.

Druhá cesta do exilu

Tomáš Garrigue Masaryk

Nástup nacismu vyhnal znovu Vojtu Beneše do exilu, v červnu 1939 odešel ilegálně přes Polsko do Francie. „Polsko nás bratrsky přijalo a potom vodami Baltiku jsme se plavili k francouzským břehům. Tři sta československých chlapců bylo s námi. Češi, Slováci i Podkarpatští Rusi, mladí a plni víry, prostí a odhodlaní šli do světa s velikým cílem: vybojovat ti, domovino, nový svobodný život. I za cenu vlastního života. Hrozili jim, jak zle s nimi bude, když upadnou do zajetí. Můj Bože, což nejsou odhodláni na smrt?“ vzpomínal Beneš na útěk z Protektorátu v prosinci 1939 v českém vysílání v Bostonu.

Text vysílání u nás v roce 1947 vyšel v knížce Bojovali jsme za svobodu. Od roku 1939 cestoval Vojta Beneš po USA a Kanadě a přednášel na podporu druhého odboje. Po válce se vrátil a roku 1946 se stal poslancem za sociální demokracii. Ve straně stál na jejím pravém křídle, byl výrazným oponentem levicového směru předsedy Fierlingera a na podzim 1947 přispěl výrazně k jeho pádu.

Razantně proti komunistům

V červnu 1947 měl Vojta Beneš dlouhý projev v Národním shromáždění. Kritizoval násilnosti při vysídlení Němců, vybízel k lidskosti, vůli k dorozumění, hovořil o spravedlnosti a pravdivosti jako podmínce správné politiky. Nebyly to plané řeči: sám se ujímal německých antifašistů-učitelů, kteří neměli po válce nárok na důchod.

Ale dějiny měly namířeno jinam. Po vypuknutí vládní krize nabádal Vojtěch Beneš bratra Edvarda, aby postupoval razantněji (údajně jej vybízel k nepřijetí demise demokratických ministrů a měl mu dokonce navrhovat demonstrativní sebevraždu; vnučka Vojty Beneše Václava Pekárková si ale nemyslí, že by její dědeček zacházel až do takových krajností). Ještě 25. února publikoval Vojta Beneš výzvu české inteligence k demokratickému řešení vládní krize. Marně.

Vojta Beneš, Vojtěch Beneš

Na protest proti komunistickému uchopení moci 6. března rezignoval na poslanecký mandát. Odmítl „sloučení“ sociální demokracie s KSČ v létě 1948 a v září se několikrát na faře ve Vinoři sešel s bývalými politiky, jako byli Milada Horáková, Josef Nestával nebo Zdeněk Peška (Horáková a další tři účastníci byli v červnu 1950 za tyto schůzky komunistickou justicí popraveni).

Vojtěch Beneš na jaře 1949 odešel potřetí do exilu, opět do USA. Kriticky se stavěl k situaci v Radě svobodného Československa i ve vedení exilové ČSSD. Stal se spolupracovníkem exilového sociálně demokratického časopisu Demokracie a socialismus, vydávaného v Londýně; byl také propagátorem evropské integrace. Zemřel v listopadu 1951.

Spustit audio
autor: David Hertl