Borovští mlynáři. Příběh Karla Prokopa a jeho rodiny, postižené nacismem i komunismem
Nedaleko města Přeštice v západních Čechách jsou na řece Úhlavě dva velké vodní mlýny. Jeden ve vesnici Borovy, druhý v nedalekých Nezdicích. Do konce 40. let, tedy do komunistického „znárodnění“, byl majitelem borovského mlýna Karel Prokop a nezdického Jan Prokop.
I když měli stejná příjmení, nebyli příbuzní, stali se jimi teprve v roce 1939: tehdy si Karel Prokop vzal za ženu Annu Prokopovou, sestru nezdického mlynáře.
O rok později se jim narodil syn, který dostal jméno po otci, a v roce 1943 druhý syn Petr. Přišli na svět v těžké době okupace, kdy jejich otec mlel pro místní mouku načerno, ale především se zapojil do protinacistického odboje.
Karel Prokop mladší vzpomíná v nových Příbězích 20. století. Vloni mu bylo pětaosmdesát – a borovský mlýn, který jeden z jeho předků koupil roku 1808, už zase patří jeho rodině.
Druhá lehká tajná divize
Karel Prokop starší (*1910) obhospodařoval vedle mlýna 20 hektarů polí. Byl záložním poddůstojníkem prvorepublikové československé armády, jeho bratr Otakar zahynul jako voják v době mobilizace.
Za nacistické okupace patřil Karel Prokop k odbojové skupině Druhá lehká tajná divize, která měla mimo jiné připravovat podmínky pro vypuknutí povstání v západních Čechách. Její činnost však byla vyzrazena a Němci v červnu 1944 pozatýkali desítky jejích členů.
Když si gestapo přijelo pro Karla Prokopa, hledalo ve mlýně zbraně, ale neúspěšně – stihl je ukrýt rodinný přítel, který svou přítomnost poblíž domu Prokopových vysvětlil policii tím, že k mlýnu chodí jen chytat ryby a majitele v podstatě nezná. Karlu Prokopovi mladšímu byly tehdy čtyři roky, ale razii a zatčení otce si pamatuje: „Maminka držela mladšího bratra a reflektory, kterými si svítili do dvora, ozařovaly ložnici…“
Karel Prokop starší byl odvezen k výslechům do sídla klatovského gestapa. Z archivních záznamů památníku Terezín plyne, že se pak dostal do Prahy na Pankrác, odkud ho v prosinci 1944 měli deportovat do koncentračního tábora Gollnów na severu Polska, kam z nejasných příčin nedojel či neodjel. Od 9. února 1945 byl registrován pod číslem 2958 jako vězeň v terezínské Malé pevnosti.
Je pravděpodobné, že měl být souzen v Drážďanech, kam se nedostal kvůli ničivému náletu na město v únoru 1945. Poslední měsíce druhé světové války prožil jako jeden z vězňů pracovního komanda Richard, jehož členové byli převáženi na práci do podzemní zbrojní továrny. Uvádí se, že posledním pracovním dnem komanda Richard byl pátek 20. dubna 1945.
Podle Karla Prokopa mladšího jeho otec těsně před osvobozením z Terezína utekl, skrýval se pár dní v Praze – a domů se vrátil, když v Plzni vypuklo povstání, tedy kolem 5. května.
Vůně benzínu
O den později Plzeň osvobodili američtí vojáci a někteří z nich se ubytovali v borovském mlýně a v ležení na okolních loukách. Karel Prokop mladší vzpomíná: „Měli jsme na sobě pláštěnky, padal teplý déšť. A dodnes si dokážu vybavit vůni amerického benzínu. Protože v protektorátu jezdily náklaďáky na dřevoplyn, a to smrdělo. Americká auta voněla.“
Po válce jezdili na mlýn otcovi přátelé z odboje a spoluvězni z Terezína, Karel Prokop starší byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Vrátil se k běžnému klidnému životu, který však trval jen do převratu.
Krátce po únoru 1948 komunisté borovský mlýn „znárodnili“ a v roce 1949 do něj poslali „národního správce“ – negramotného dělníka. Karel Prokop starší si musel najít zaměstnání jako účetní na státním statku. Ve stejné době přišel o mlýn v Nezdicích i jeho švagr Jan Prokop (mlýn byl v rodovém vlastnictví od roku 1735).
Druhé zatčení – a proces s velezrádci
Dne 2. října 1950 si pro Jana Prokopa přišla Státní bezpečnost, 10. října 1950 byl zatčen i Karel Prokop starší. Jeho rodina (matka, manželka a synové) se musela vystěhovat z mlýnského bytu do zchátralého domku. Anna Prokopová nesměla bratra ani manžela ve vazbě navštívit, neznala důvody jejich zatčení, nevěděla, z čeho jsou obviněni.
Dne 28. června 1951 se konal v Plzni vykonstruovaný proces „Čadík a spol.“, do něhož Státní bezpečnost a prokuratura zařadily i mlynáře Jana Prokopa z Nezdic. Hlavními obviněnými byli ředitel plzeňského muzea, historik a univerzitní profesor Jindřich Čadík a přednosta transfúzní stanice plzeňské fakultní nemocnice, lékař Antonín Čech.
Noviny s absurdním názvem Pravda tehdy napsaly:
„Za účasti pracujících z celého plzeňského kraje byl zahájen proces se třináctičlennou bandou velezrádců a špionů… Tato banda složená vesměs z příslušníků předúnorových reakčních stran a pravicových sociálních demokratů, pracovala již od roku 1945 a zejména po únoru 1948 v úzkém spojení s agenty západních mocností a svou velezrádnou činností se snažila o zvrat našeho lidově demokratického zřízení a násilně znovu nastolit kapitalistický řád.“
Mlynář Jan Prokop byl v procesu odsouzen k 18 letům vězení.
K procesu se váže vyšetřovací spis se signaturou V-2505 PL, uložený v Archivu bezpečnostních složek. Protikomunistická odbojová skupina kolem J. Čadíka a A. Čecha podle všeho opravdu existovala, dnes je však poměrně obtížné zjistit, co skutečně dělala a co si vymyslela StB, která týráním nutila obviněné k přiznáním a tomu, aby se naučili nazpaměť výpovědi, které pak pronášeli před soudem.
Zvláštní soud pro Karla Prokopa
Důležité je, že borovský mlynář Karel Prokop starší na rozdíl od svého švagra Jana do tohoto procesu zařazen nebyl, ačkoli původně spadal do stejného vyšetřování. Z ne zcela jasného důvodu byl nakonec odsouzen v neveřejném jednání.
Z jeho výslechových protokolů vyplývá, že byl obviňován kvůli účasti na jediné schůzce s výše zmíněným lékařem Antonínem Čechem, na níž ho přivedl švagr. Během tohoto půlhodinového (!) setkání měli Jan Prokop a Antonín Čech naplánovat státní převrat za použití zbraní a současně prodiskutovat situaci v Nezdicích.
Dále byli Jan Prokop i Karel Prokop obviňováni, že jednali s plk. Ladislavem Svobodou, jehož komunisté později popravili, o umístění ilegální vysílačky.
V zápisu z manipulovaných výslechů je Karel Prokop opakovaně označován za odpůrce lidově demokratického zřízení. Současně patřil, stejně jako jeho švagr Jan Prokop, mezi „vesnické boháče“ (jak říkali komunisté majitelům větších hospodářství).
Je asi možno říct, že k jeho perzekuci vedlo více důvodů: smýšlel nekomunisticky, za války patřil k odboji, byl majetný, odpovídal obrazu nepřítele, s nímž pracovala propaganda. Osvědčil charakter, patřil k širší společenské elitě – a komunisté se takových lidí chtěli zbavit, považovali je za hrozbu.
Karel Prokop starší prožil rok v samovazbě, v říjnu 1951 ho v Praze odsoudili k dvanácti letům vězení za „velezradu“ a k propadnutí zbývajícího majetku. Dostal se pak na čas do věznice v Pardubicích a přibližně od března 1953 byl v trestaneckých pracovních táborech na Jáchymovsku.
„Snášel jsem ty návštěvy špatně“
Karel Prokop mladší ve svých devíti letech podruhé ztratil otce a příštích deset let ho mohl vídat jen během občasných návštěv ve vězení, bez soukromí, za dohledu bachaře.
„Snášel jsem ty návštěvy špatně, ale vyhýbat jsem se jim taky nechtěl. Máma se mě pokaždé ptala, jestli chci nebo nechci jet, a já pokaždé odpověděl, že chci. Jenže pak mi dlouho trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa: „Nejhorší bylo, že ta návštěva byla krátká… Přijdete, a hned zase odcházíte, a tátu znovu nadlouho opouštíte.“
Anna Prokopová se s dětmi protloukala, jak se dalo, nemohla najít slušnější práci, nesměla pracovat mezi lidmi, aby je „nenakazila“ reakcionářstvím, šila doma za pár korun rukavice. V táboře na Jáchymovsku se Karel Prokop starší setkal se svým švagrem Janem – i jeho manželka se musela vystěhovat z nezdického mlýna, živila se jako krmička vepřů.
Karel Prokop mladší vzpomíná, že v době otcova věznění se obyvatelé Borov chovali k jeho rodině občas ustrašeně, ale vesměs dobře, protože většina z nich si jeho otce vážila. Současně říká: „Byli jsme vyčleněni. I když se k vám lidé nechovají otevřeně nepřátelsky, stejně cítíte, že někam nepatříte.“
Synové „zrádce“ se nesměli hlásit na střední školu, Karel se proto vyučil soustružníkem a Petr zámečníkem. Později byli vzati na milost, směli studovat, Karel absolvoval průmyslovku. Jeho strýc a jeho otec se vrátili domů po amnestii v roce 1960. Setkání s otcem prý bylo radostné i rozpačité: když ho zatkli, měl dva malé syny, po deseti letech ho čekali dospělí mladí muži.
Ve druhé polovině 60. let vystudoval Karel Prokop mladší vysokou školu (techniku). Jeho bratr Petr po sovětské okupaci v srpnu 1968 emigroval. Karel nastoupil do zaměstnání v plzeňské Škodovce (tehdy do Závodů Vladimira Iljiče Lenina).
Jejich rodiče Karel a Anna Prokopovi se dožili pádu komunismu. V prosinci 1989 zvolila asi tisícovka zaměstnanců klatovské Škodovky Karla Prokopa mladšího novým ředitelem fabriky, později krátce působil ve vyšších funkcích ve vedení Škody Plzeň.
Na počátku 90. let rodina Prokopových restituovala a opravila borovský mlýn, dodnes je v provozu. Rovněž mlýn v Nezdicích byl vrácen do rodového vlastnictví. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
