„Boj s náročnou nemocí“ nedává smysl, proti vlastním buňkám se nedá bojovat, vysvětluje terapeutka

V souvislosti s onkologickými diagnózami často zaznívají věty jako „bojuje s náročnou nemocí“, „nevzdává svůj boj“, nebo naopak „prohrál svůj boj s náročnou nemocí“. Jak to vidíte s tím bojem? Proč je to dávno do formy hrdinství?

Martina Hazuková: Myslím, že je to přirozený narativ. Používá se to jako motivace. Ale zároveň mám jako psychoterapeutka zkušenost s tím, že to vlastně moc nefunguje. 

Když je to boj, tak mě to zároveň vysiluje, stojí mě to hodně energie.

Komu toto přirovnání k boji pomáhá, to jsou spíš lidé okolo. Ale pacienti to často jako boj nevnímají a ani to tak nenazývají. A já jsem za to ráda.

Čtěte také

Psychedelika pro onkologicky nemocné? Víc trpí depresí a klasická léčba jim nezabírá, říká lékař

Myslím si, že podstata boje stojí naši nervovou soustavu hodně sil. Princip stresu funguje tak, že se zapojuje hypotalamus, hypofýza, nadledvinky, kde se vyplavuje kortizol. A pokud jsme v tomto nastavení boje – případně utíkání, tedy že utíkám před nemocí, popírám ji – tak se dostávám do stavu, kdy se vyplavuje kortizol, jsem ve stresu. Dlouhodobě má ale kortizol vliv na náš imunitní systém, snižuje ho. 

Pro mě jako pro psychoterapeuta je vlastně dobře, že mnoho pacientů nebojuje, ale spíš se snaží o trochu jiný přístup k nemoci. A to funguje mnohem víc než ten boj. 

Jaký přístup máte na mysli? 

Hazuková: Přijetí, akceptace. Něco, co se mi v životě děje a co jako pacient s onkologickým nebo jiným závažným onemocněním prostě přijímám. A snažím se dělat nějaké změny, anebo taky ne. Ale boj proti sobě, proti vlastním buňkám, proti svému imunitnímu systému vlastně nedává smysl. 

Nemůže ale naopak být správný jazyk pro někoho zdrojem síly? A nedává pacientovi společnost energii tím, že to označuje za boj? 

Hazuková: Může. A rozhodně respektuju, pokud to tak někdo má. Ale pořád je tam stinná stránka. Když je to boj a já ho nevyhrávám, tak co to znamená? Pak je mnoho pacientů zklamaných ze sebe sama. 

Čtěte také

Rakovina je jako slon uprostřed obýváku. Všichni ho vidí, ale nemluví o něm, říká psychoonkolog

Je nutné připustit, že někdy naše geny, naše nastavení socioekonomické nebo rodinné, je prostě tak náročné a stojí právě za tím onemocněním, že proti tomu nelze bojovat. Je možné to akceptovat a snažit se s tím žít. Ale nelze to vyhrát. 

Proto ten narativ nerada používám. Protože to znamená, že někdo prohrává – nedává to toho dost energie, dost se nesnaží, není dost dobrý. 

Lidé, kteří toto nastavení s bojem mají, si to nesou už déle. Je to jejich scénář už od dětství, který říká, že něco musíš zvládnout, musíš být silný, musíš to překonat, zasloužíš si, anebo si nezasloužíš péči. A to je scénář, který podle mě není úplně funkční. Právě ten boj, ta aktivita totiž některé pacienty stojí tolik sil, že když teď mají bojovat, tak už je to na ně příliš.

Není nutné být hrdinou

Paní Hýblová, vy jste o své nemoci promluvila veřejně v dubnu 2025 pro Deník N, mluvila jste o diagnóze rakoviny konečníku. Mimo jiné jste uvedla, že jste si vždycky, myslela, že tohle zvládnete, ale také jste vzkázala, ať ze sebe lidé nedělají zbytečně hrdiny. Co jste tím měla na mysli? 

Andrea Hýblová: Když paní Martina popisovala, jak mají někteří lidé nastaveno, že musí všechno zvládnout, tak jsem si říkala, že to asi mluví o mně.

Čtěte také

Šimůnek: Rozjíždět nový projekt s rakovinou je pekelné, ale neberu to tragicky. Choďte na screening

Jsem člověk, který rád pracuje, rád tvoří, rád je s lidmi. Ale když je toho hodně, tak moje tělo reagovalo a hlásilo, že potřebuje čas na oddech a na to být sama. Ale já jsem se pořád cítila, že to musím vydržet, musím to zvládnout. Chtěla jsem to všechno zvládat. 

Není nutné být hrdiny, není nutné vyjít všem vstříc, mít na všechny čas. Až teď jsem se naučila, že je dobré říct: Hele, teď to nezvládám, teď potřebuju pauzu, můžeš mi s něčím pomoct. 

Zní to jako klišé, ale já tohle dřív neuměla. Jsem ráda, že jsem se to teď naučila, nebo se to spíš pořád učím.

Je to dotýkání se vlastních limitů? Dá se říct, že ta diagnóza odhalila vaše vnitřní nastavení a limity?

Hýblová: Je to tak. A nejenom limity fyzické, ale i to, jak to mám nastavené od dětství, z výchovy, styl života. I to, že se od řeholní sestry očekává, že je tu pro všechny. Nebo já jsem si myslela, že se to očekává. Kupodivu jsou lidé, kteří to ode mě neočekávají, a za to jsem vděčná. A taky je to věk, mám pořád pocit, že je mi dvacet třicet, a přitom je mi už padesát a tělo si žádá své. 

Čtěte také

Nejtěžší léto. Časosběrná série o Kláře, která si prochází rakovinou prsu

Jak jste si tedy nemoc pojmenovala? Jak jste se k tomu postavila? 

Hýblová: Asi jsem si to nepojmenovala. Ani boj, ani rezignace. Pro mě to bylo, že teď žiju, přítomnost. Teď mi řekli diagnózu. Někde v podvědomí jsem měla, že se o mě postarají lékaři a že to moje tělo zvládne. Byla jsem nastavená možná až moc pozitivně, ale já jsem pozitivní člověk, tak to mi pomohlo. 

Měla jsem důvěru, že to půjde krok za krokem a že budu reagovat podle toho, jak se to buje vyvíjet. Když mi po operaci udělali umělý vývod, tak se moje pozornost zaměřila tímto směrem. A to mi možná pomohlo, že jsem přestala tolik řešit nádor samotný a že moje pozornost šla na řešení běžných denních povinností. Prostě tady jsem s vývodem. A ta všednodennost a šetření energie, zaměření se na malé denní věci, mi pomohly jít dál.

Poslechněte si celou debatu Vertikály. Ptá se Karolina Antlová.

První částí Vertikály provází Naděžda Hávová. Papež Lev XIV. má za sebou rok ve funkci, jak se za tu dobu změnil svět? Francie zpřísňuje dohled nad náboženskými komunitami. A péče o blízké se odehrává v tichu a vyčerpání, často bez podpory systému. Poslechněte si celý pořad.