Boček a Plovajko: V 17 letech poznali vězení, hlad a strach o život. Za svobodu byli ochotni i umřít
Emil Boček a Jan Plovajko patří mezi nejstarší válečné veterány z 2. sv. války. Panu Bočkovi, poslednímu žijícímu čs. letci RAF, bylo 25. února pětadevadesát. Je stále čiperný. S úsměvy přijímal osobní gratulace od nejvyšších představitelů naší země.
O rok starší Jan Plovajko, bývalý vězeň sovětského gulagu, bojovník od Dukly, po roce 1948 pronásledovaný komunisty, slavil narozeniny 5. února. Před několika lety stářím takřka oslepl, vidí jen kousek před sebou. Aby se udržoval v kondici, vyráží každý den na procházku. Pomalu obchází s malým psíkem svůj dům v Trutnově. Bez pomoci se bojí přejít silnici. Narozeniny slavil mezi nejbližšími. Raduje se ze svých tří dětí, pěti pravnoučat a sedmi vnuků.
Celoživotní vzpomínky Emila Bočka a Jana Plovajka jsou zpřístupněné v digitální sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky pomoci asi dvou tisíc lidí z Klubu přátel Paměti národa. To jsou drobní donátoři, kteří projekt podporují drobnou částkou každý měsíc. Pomozte Paměti národa i vy. Jak na to se dozvíte zde. Děkujeme.
Příběhy Bočka a Plovajka mají určité podobnosti. Oba utekli z domova, když jim nebylo ještě ani osmnáct let. A měli stejný plán: vstoupit do armády a bojovat za osvobození země. Na oba čekalo za hranicemi nemilé překvapení: vězení a obvinění ze špionáže.
Boček směřoval na západ, trvalo mu týdny, než se dostal k československému vojsku ve Francii. Plovajko zvolil směr na východ do SSSR. Než se dostal v roce 1942 do Buzuluku, kde se formovala čs. brigáda, málem ho umučili hlady a vysílením v jednom táboře na Sibiři.
Letec RAF chtěl po válce dílnu na opravu motorek, komunisti mu to nedovolili
Šestnáctiletý Boček se vydal přes Slovensko do Maďarska na budapešťský francouzský konzulát. Cestou ho nejméně třikrát zadržela maďarská policie, která ho týdny věznila a deportovala zpět na Slovensko. Až po dalších dramatických pokusech přejít hranice, při kterých zahynuli někteří jeho přátelé, se dostal do Jugoslávie. Tady ho opět zadrželi, vyslýchali, obviňovali ze špionáže, ale po několika dnech ho pustili dál.
Přes Řecko, Turecko, Bejrút se dostal do Francie k československému vojsku v táboře Agde. Tady zažil první boje a okusil porážku. Podařilo se u během ústupu včas se nalodit na zámořskou loď Rod El Farag a odplout do Anglie, kde se hlásil k letectvu.
Jako skoro vyučeného mechanika ho zařadili do hangáru k pozemnímu personálu 312. peruti RAF. Po absolvování pilotního výcviku v Anglii a Kanadě byl jako stíhací pilot v říjnu 1944 přidělen k 310. stíhací peruti, se kterou létal do konce války. Zúčastnil se s ní 26 operačních letů nad Německem, Francií, Holandskem, Belgií a Dánskem. Nalétal přes 73 hodin.
Po válce ho přidělili k leteckému pluku v Praze-Kbelích a povýšili ho na rotmistra letectva. Dne 1. dubna 1946 na vlastní žádost z armády odešel, otevřel si dílnu na opravu motorek. Po únoru 1948 o soukromou dílnu přišel, v roce 1951 nastoupil mezi dělníky v národním podniku Mototechna.
Věděl, že kdyby vzdoroval, potká ho osud mnoha jeho přátel z letky RAF. Ty už od roku 1948 soudruzi posílali, v mnoha případech administrativně bez soudu, do pracovních táborů. V roce 1958 nastoupil na místo soustružníka v jednom ústavu přístrojové techniky, kde pracoval pětadvacet let až do důchodu.
Dochoďjaga vážil jen 40 kilogramů a umíral
Jan Plovajko se narodil roku 1922 v obci Tuří Bystrá na Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československa. Hranice SSSR přešel v říjnu 1940 a na polní cestě ho zastavili ozbrojenci na koních, kteří ho odvlekli na výslech NKVD: "Říkal jsem jim, že chci bojovat proti Němcům a pomáhat k osvobození Československa. Ale oni na to vůbec nereagovali, ptali se, kolik jsem dostal peněz, kolik zlata, kde je centrála naší špionáže. Oni mi nevěřili, že jsem student. Prý že jsem špión, jaký mám úkoly. Já pořád mlel to svoje."
Přibližně po dvou měsících ve Starobělsku byl Jan Plovajko odeslán transportem na Sibiř. Administrativně ho odsoudili na tři roky nucených prací. V dobytčáku jel přes Omsk, Tomsk, Novosibirsk až do Krasnojarsku. "Po cestě sice vězni dostávali chleba a solené ryby, ale jen minimum vody. Vagon byl přecpaný a bylo v něm nesnesitelné vedro. Cesta trvala několik dní, ale lidé se k sobě chovali slušně, většinu odsouzenců tvořili vzdělaní uprchlíci," píše o Janu Plovajkovi kolega Adam Drda, který jeho příběh zpracovával před sedmi lety.
Na Jana Plovajka čekal osud podobný desetitisícům československých uprchlíků v sovětských lágrech. Ze zdravého, atleticky rostlého chlapíka se během dvou let stala troska nad hrobem. Každý den, v létě i v zimě, kdy teplota klesala až k minus 50 stupňům, docházel Plovajko s dalšími vězni kilometry na práci v kamenolomu či na odklízení sněhu.
Po měsících vážil 40 kilogramů a nemohl dál pracovat. Vězeň, který přestal plnit velmi vysokou pracovní normu, přišel o chleba. Spoluvězni Povajkovi říkali "dochoďjaga", což byl termín, který měl v Norillagu podobný význam, jako 'musulman' v Osvětimi. Označoval vyřízeného, odevzdaného vězně, který už přestal mít sílu k životu.
Jan Plovajko byl osvobozen 8. března 1943, a poté společně s dalšími padesáti Čechoslováky odjel do Buzuluku k československému vojsku. Měsíce se zotavoval a sílil. Poté prošel výcvikem a zúčastnil se bojů od Kyjeva, přes Duklu až do Prahy.
Veterán z východní fronty odmítl KSČ, byl potom obviněn ze sabotáže
Po válce Plovajko zůstal v armádě. V hodnosti poručíka sloužil na Těšínsku, Olomouci a Trutnově. Dosáhl funkce velitele kasáren. Komunisté se ho snažili nalákat, aby vstoupil do strany a pomohl jim odhalovat v armádě protisocialistické živly. Odmítl. Za pár týdnu vtrhli do jeho důstojnického bytu příslušníci komunistického Obranného zpravodajství a provedli domovní prohlídku. Obvinili ho ze záškodnické činnosti, ale vzhledem k absurdnosti obvinění a množství svědků, kteří svědčili v Plovajkův prospěch, bylo stíhání zastaveno.
Komunisté ještě zdaleka v roce 1948 neovládali všechny úřady. Za několik měsíců ho z rozhodnutí komunistického ministra obrany Čepičky „z důvodů opakovaných poklesků“ propustili z armády s platností od 17. září 1950. Po „vyakčnění“ z vojska si Plovajko jen stěží hledal zaměstnání. Pokud nějaké získal, zanedlouho na kádrové oddělní doputovaly nelichotivé posudky a byl propuštěn. Do konce 70. let, kdy Plovajko odešel do důchodu, vystřídal okolo patnácti převážně dělnických zaměstnání.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
