Blízký východ potřebuje dnes téměř neproveditelné komplexní řešení, nikoli dílčí kroky...

28. prosinec 2006

Zprávy přicházející z Blízkého východu v závěru roku jakoby potvrzovaly nepříliš rozšířený názor, že region jen těžko dosáhne trvalého mírového řešení bez komplexního, celkového řešení oné problematické skládačky tlaků, trendů a bojů o vliv, které mírovému řešení brání.

Zároveň však začíná být jasné, že vzhledem k rozložení sil v regionu bude jen těžko možné takového řešení v dohledné době dosáhnout.

Někteří pozorovatelé a mnoho laiků tvrdí, že pokud Izrael ustoupí požadavkům Palestínců, nastane instantní mír jakoby mávnutím kouzelného proutku. Jiní, naneštěstí včetně například britského anglikánského arcibiskupa z Canterbury, pak se stejným zápalem prohlašují, že se onen mír rozhostí jakmile vojenské síly mezinárodní koalice co nejdříve -- a pokud možno okamžitě -- odejdou z Iráku a Afghanistánu. V souvislosti s nejnovějším oznámením, že trest smrti bude vykonán na bývalém iráckém diktátorovi Saddámu Hussejnovi během příštích třiceti dnů, mezi levicovými liberály v Británii zas zazněly hlasy tvrdící, že pokud bude trest smrti změněn na doživotí či něco podobného, mohlo by to zmírnit násilí v zemi. Jiní zas stále opakují, že mír v Iráku by přece měla pomoci nastolit jednání Západu s Iránem a Sýrií.

Ke zjištění jak naivní mnohé z těchto hlasů jsou, stačí podívat se na situaci v regionu jen trošku podrobněji.

Co se týče konfliktu mezi Palestínci a Izraelem, na palestínských územích zvítězila v posledních volbách teroristická organizace Hamas, což mimo jiné svědčilo i o zoufalosti mnoha Palestínců z neřešení situace a o jejich zklamání zkorumpovaností Arafatova Fatáhu. K volebnímu vítězství Hamasu ovšem nemuselo dojít, kdyby Izrael projevil jen trochu prozíravosti a pružnosti ohledně ústupků, které nyní nabízí prezidentovi palestínské autonomie Abbasovi ve snaze Hamas zas odsunout ze scény. Skutečnost, že mezi Hamasem a Fatahem panuje ozbrojené nepřátelství, je jen logickým důsledkem celého vývoje. Jak známo, palestínská vláda Hamasu se odmítá vzdát doktríny "nutnosti" zničení Izraele. Jak je také známo, Hamas je podporován penězi i zbraněmi iránským režimem šiitských ajatoláhů v podivném spojenectví s baathistickou Sýrií, která se zároveň prostřednictvím sesterského Hizbollahu snaží o obnovení své vlastní kontroly nad Libanonem. Tento propletenec se stává ještě zamotanějším při pohledu na mapu a na délku hranic Sýrie a Iránu s Irákem. Přitom je podpora jejich režimů těm či oněm teroristickým skupinám či sektářským milicím v Iráku jen občas a nepříliš hlasitě připomínána. Když už zapomeneme na syrskou stopu mezinárodního terorismu i na to, jaké potíže dělá Teheran mezinárodnímu společenství v souvislosti se svým nukleárním programem, nerealističnost nápadu zapojit oba kozly do péče o iráckou zahradu je snad jasná. Stejně tak je možné posuzovat vliv změny trestu smrti pro Saddáma Hussejna na doživotí na intenzitu terroristických útoků za podobně absurdní. Je možné dokonce tvrdit pravý opak, totiž že popravou Saddáma ztratí ta část povstalců, která je tvořena zbytky exponentů jeho baathistického režimu poslední naději na obnovení tohoto režimu. Intenzita útoků by pak mohla poklesnout i bez toho, že by povstalci vyčerpali řady zahraničních islamistických sebevražedných "bojovníků", kteří se vyhazují do povětří spolu s nevinnými obětmi z řad iráckých civilistů bez ohledu na jejich náboženskou či politickou příslušnost.

Po nedávném zveřejnění s nadějemi očekávané zprávy tzv.Bakerovy komise ve Spojených státech se ukázalo, že v Iráku neexistuje nějaké samospasitelné řešení. Možná bude prý dokonce nejlepší nikoli začít vojska mezinárodní koalice stahovat, ale dokonce je nejdříve dočasně posílit, aby mohla účinněji nastolit pořádek před předáním kontroly budované irácké armádě. Nejnovější incident v Basře, kde se britské jednotky po dlouhodobém otálení nakonec rozhodly s povolením irácké vlády k útoku a zničily policejní stanici ovládanou falešnými policisty jedné ze sektářských milicí a osvobodili přitom na 160 neprávem vězněných a mučených civilistů, skončil nastolením klidu v celém okolí. Odborníci připomínají, že podobně rázné zásahy posílených vojenských jednotek by mohly uzavřít hranice s Iránem a Sýrií a dosáhnout řešení i v Bagdádu a v okolí, tedy tam, kde nejvíce k násilí teroristů dochází. Kdyby se zároveň podařilo obnovit postup podle tzv. mírové "silniční mapy" mezi Izraelem a Palestínci, pak by se dalo hovořit o alespoň částečném úspěchu. Více asi v dohledné době nebude možné očekávat.

Stačí připomenout si v uvedených souvislostech jak dlouho trvala denacifikace a tedy okupační správa Německa a Japonska po Druhé světové válce a jak se u nás a u sousedů už téměř 18 let po zhroucení komunismu stále v mnoha oblastech nedaří setřást ono neblahé dědictví totalitní diktatury. Jak je tedy možné očekávat, že by to mělo jít rychleji v Iráku či v Afghanistánu, když režimy, které v mnohém připomínají Saddámův či Talibánský, jsou stále u moci v sousedství - o al-Kajdě ani nemluvě -- nebo mezi Palestínci a Izraelem, když v Gaze vládne loutkový Hamas.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: jj
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.