Blízký východ a poučení z Versailleské smlouvy
Kořeny chaosu na Blízkém východě se dají najít ve smlouvách navržených na konci 1. světové války. V textu, který přetiskl čínský exilový list Epoch Times, to tvrdí Marc Grossman, který sloužil 29 let v americké diplomacii, naposledy v letech 2011 a 2012 jako zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán.
Spoluautorem textu je Simon Henderson, který pracuje ve Washingtonském ústavu pro blízkovýchodní politiku.
Letošní léto byla doba výročí a analogií. Evropští politici si připomínali, že před 100 lety vypukla 1. světová válka. Ruský prezident Putin, který zabral ukrajinský Krym a rozkolísal situaci na východní Ukrajině, vzpomínal na zkoušky, které podstupoval Sovětský svaz před začátkem září roku 1939, kdy začala 2. světová válka.
Ale když se hroutila situace na Blízkém východě a v severní Africe, měl se také připomenout konec 1. světové války, kterou roku 1919 uzavíral ve francouzských Versailles americký prezident Woodrow Wilson, britský premiér David Lloyd George a francouzský ministerský předseda George Clemenceau.
Významný americký politik Henry Kissinger napsal roku 1994, že stabilita mezinárodního řádu záleží na tom, zda se v něm poválečné státy cítí bezpečné.
Ozvěna z Versailles je od roku 1919 slyšet dodnes. V britských Financial Times čteme, že hranice, které se nyní otřásají, byly už roku 1916 narýsovány v původně tajné Sykesově a Picotově dohodě o sférách vlivu, která měla zmírnit anglo-francouzské soupeření v Levantě, hrozící podkopat spojenectví proti vilémovskému Německu.
V té době tedy nešlo o vytvoření trvalých hranic budoucích států na Blízkém východě – měly se uchovat sféry vlivu evropských říší uprostřed války, jejíž vyhlídky byly velmi nejisté a reálně hrozilo, že císařské Německo porazí západní spojence.
Po válce přijel do Versailles britský voják a cestovatel známý jako Lawrence z Arábie. Snažil se tam zvrátit Sykesovu a Picotovu dohodu, ale neuspěl.
Není náhoda, že když letos v červnu síly Islámského státu dobyly irácký Mosul, jeho vůdce prohlásil, že „toto požehnané tažení se nezastaví, dokud nezatluče poslední hřebík do rakve Sykesova a Picotova spiknutí“.
Sýrie, která je dítětem této dohody, se nyní topí v krvi, a tamní konflikt se přelil do Libanonu a Iráku. Posledně jmenovaný stát se téměř roztříštil do tří bloků – na severu jsou Kurdové, uprostřed sunnité a na jihu šíité.
Ve Versailleské smlouvě byl ukryt rozpor mezi zásadou sebeurčení, kterou roku 1919 přivezl do Paříže americký prezident Wilson, a mezinárodním řádem, který ustavily v roce 1648 na konci třicetileté války Vestfálské smlouvy.
Do Versailles dorazila řada politiků, kteří chtěli principu sebeurčení využít ke splnění vlastních cílů, ale brzy zjistili, že se tato zásada nedá uplatnit univerzálně.
Následky tohoto dědictví můžeme najít v arabském jaru, zhroucení Sýrie, stále nezávislejším severoiráckém Kurdistánu, ale i ve volání po změně v Íránu a monarchiích Perského zálivu.
Nejsou vyloučeny chaotické změny mapy Blízkého východu. Otázka nyní zní, zda bude v nynějších konfliktech silnější nacionalismus, nebo staré zdroje identity společenství, která žijí na Blízkém východě.
V konfliktu mezi sunnity a šíity je cítit napětí, jehož kořeny jsou v době po Mohamedově smrti, ale současný svět je hlavně pobouřen krutostí nábožensky motivovaného násilí. Stoupenci obou směrů bojují o vládu nad beztvarými státečky, které se dožadují zahraniční pomoci.
Vedle nich je na Blízkém východě několik poměrně silných států soutěžících o nadřazené postavení. O větší vliv usilují různé bojůvky a teroristické skupiny, které nezajímají stávající hranice.
Vláda Spojených států stojí před úkolem rozmotat celý chuchvalec problémů Blízkého východu.
Snadno si představíme amerického ministra zahraničí, který se ptá úředníka odpovědného za plánování politiky: „A co když se uspořádání státních hranic, které stanovila versailleská smlouva, nakonec rozpadne? Jak má Amerika prosazovat a chránit své zájmy, když jsou zdejší státy stále slabší a současně se vynořují nové mezinárodně neuznávané autority?“ Utrápený plánovač musí vzít v úvahu pět hlavních bodů.
Prezident Barack Obama vyhlásil, že Islámský stát musí být oslaben a zničen. To je však dlouhodobý projekt, na který Amerika nestačí sama. Prezident George Bush starší dal příklad, když pro první válku v Zálivu vytvořil širokou koalici. Političtí i náboženští vůdci muslimského světa musí veřejně odsoudit Islámský stát.
Vojenské, finanční a diplomatické úsilí nasazené proti Islámskému státu musí provázet veřejné potvrzení hodnot, na nichž bude stát mírová budoucnost oblasti. Washington je nemůže nikomu vnutit.
Patří k nim tolerance různých politických systémů, zásada právního státu, nedotknutelnost práv jednotlivce a touha národů zvolit si vlastní existenci. Na Blízkém východě bude také důležitá role žen ve společnosti.
Spojené státy, jejich přátelé a spojenci musí podpořit státy Blízkého východu, které jsou nyní ohroženy, ale mohou přežít jako státy, které by neexistovaly nebýt versailleské smlouvy.
Autoři článku v deníku Epoch Times soudí, že je to jen Izrael, Jordánsko a Libanon. Americká diplomacie musí počítat s tím, že Irák a Sýrie už se nedají dohromady.
Amerika bude muset obnovit úsilí o ukončení izraelsko-palestinského konfliktu, jehož kořeny sahají k Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila myšlenku zřízení židovské domoviny na území historické Palestiny.
To sice není hlavní příčina nynějšího chaosu na Blízkém východě, ale existence dvou pokojně sousedících států by této oblasti určitě pomohla.
Spojené státy by měly pomoci vytvořit regionální instituce a podpořit zdejší hospodářský růst. Washington by měl podle článku v deníku Epoch Times také uvažovat o druhém Marshallově plánu pro severní Afriku, který by pomohl oživit původní touhu po důstojnosti a spravedlnosti, kterou probudilo arabské jaro.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
