Bill Bailey: Mannyho z Black Books jsem nehrál podle scénáře

Český rozhlas Plus odvysílal v pořadu Trendy s Billem Baileym rozhovor, který si zde můžete přečíst v nezkrácené podobě a také poslechnout ze záznamu.

Komediální styl Billa Baileyho, který je plný hudebních vtipů a inteligentního humoru, přitahuje běžně na jeho vystoupení tisíce lidí. Po Dylanovi Moranovi je to další světová hvězda takzvané "stand-up" komedie, která přijela do České republiky. Rozhovor s Billem Baileym proběhl v jedné pražské kavárně, kam slavný komik dorazil v trochu filosofickém rozpoložení.

Vaše nová show se jmenuje Qalmpeddler, tedy roznašeč obav. Proč jste si zvolil pro sebe takový titul?
“Qalms”- to je takové staré anglické slovo, které znamená obavy nebo úzkosti. A mně se hodně líbí, je to takové neobvyklé slovo, i když se dnes stále používá. Občas se s ním setkáte v novinách, když se mluví o tom, že má někdo nějaké obavy. A peddler je podomní obchodník, takže doslova jde o někoho, kdo obchoduje s obavami. Ale jak to vidím já, tak to může být také jiné slovo pro "stand-up" komedii. Podle mě je "stand-up" komedie o zrcadlení obav společnosti a práce komika je ukázat pravdu o těchto obavách a zároveň na nich najít něco legračního, takže se jim můžete zasmát. To byla myslím práce komiků po staletí.

Setkal jsem se s tvrzením, že "stand-up" komedie se od hraní legračních scének na jevišti liší tím, že "stand-up" komik se nevžívá do žádné role, ale vystupuje sám za sebe a příběhy, které vypráví, se mu skutečně staly. Je to tak, nebo se i vy na jevišti stylizujete? Jsou vaše příběhy pravdivé?
Ano, je to všechno pravda. Alespoň pro mě to tak vždy bylo, protože předstírat, že jsem někdo jiný, mi přijde trochu moc namáhavé.

Takže jste opravdu hrával jako hudebník na pohřbech, jak to předvádíte v jednom svém výstupu?
Ano, hrál jsem na varhany v krematoriu, je to všechno pravda. Součástí toho, že jako komik rostete a vyvíjíte se, spočívá v tom, že se snažíte najít pravdu v tom, co říkáte. I když to třeba trochu vylepšíte, nebo trochu přeháníte, aby to bylo vtipnější - to je v pořádku. Ale v základech by to mělo být pravdivé, protože o tom, myslím, komedie je - ukázat občas absurditu našich životů a přinést ji publiku ve vyleštěné čisté podobě. Podíváte se kolem sebe na ty běžné věci a najdete na nich praskliny a škvíry, kde najednou něco nesedí.

Kdy jste si uvědomil, že by vás "stand-up" komedie mohla uživit?
Asi před deseti nebo trochu více lety jsem měl koncert na rockovém festivalu v Glastonbury a vyšlo na mě odpolední hraní, někdy kolem páté hodiny. A už jsem takhle na festivalech dřív vystupoval a většinou před sebou máte publikum plné řekněme trochu zhulených lidí, kteří tam prostě posedávají se srandovními čepicemi na hlavách. A ti pochopitelně nikdy nepřišli konkrétně kvůli tomu, aby viděli mě. Byli tam čistě proto, protože tam zrovna byli. A koukali by klidně na kohokoliv, kdo by se zrovna objevil na pódiu. S tímhle očekáváním jsem vyšel na podium v Glastonbury a zažil jsem tak trochu šok, protože v tom stanu bylo pět tisíc lidí. A ti všichni tam byli proto, aby viděli moje vystoupení. A tak jsem si řekl: "Ou…oukej…něco se stalo." A tehdy jsem si uvědomil - no vida, tohle by nakonec mohla být i kariéra.

Ve svých vystoupeních hrajete na hudební nástroje a zpíváte, jsou vlastně plná hudebních vtipů a legračních písniček. Proč jsou vlastně vaše vystoupení tolik hudební?
Já si vždycky jako dítě myslel, že budu hudebník. Učil jsem se hrát na piano od mých čtyř let, a pak jsem se naučil sám na kytaru, na bicí a další nástroje. Já se totiž učím hrát strašně snadno - jen ten nástroj popadnu a už hraju. Takže jsem si myslel, že budu hudebník, dokonce mám diplom za hraní na piano. Ale taky jsem vždycky rád poslouchal komediální vystoupení, například nahrávky britské komediální skupiny Monty Python. A když jsem se odhodlal k prvnímu vystoupení v místním malém klubu, zjistil jsem, že kombinovat tyhle dvě věci je pro mě přirozené.

Je těžké je vymyslet hudební vtip?
Hudební části vystoupení jsou nejtěžší, protože musí ve vystoupení zaznít v dokonalé formě. Co se týče vtipů ve stand-upu, ty se mohou vyvíjet a měnit, máte třeba zárodek nápadu a pak kolem něj na pódiu prostě improvizujete a uvidíte, kam vás to dovede. S hudbou je to těžší, musí to být perfektně připravený kousek. Vymyslet to je těžké - provedení je pak ale rychlé a jednoduché. Například mě napadla taková skoro náboženská píseň - takový hymnus, jaký by se asi zpíval v kostele, ale zahraný v dub stepovém stylu. Takže prostě dáte dvě takové věci dohromady a to samo o sobě už působí vtipně. Nebo zkusíte zahrát znělku seriálu Panství Downton v reggae stylu. Ten nápad je prostě trochu šílený, ale provedení na pódiu je pak už snadnější a hudba drží vystoupení celé pěkně pohromadě.

Video: Bill Bailey, reggae verze znělky Panství Downton

Musím se samozřejmě zeptat také na natáčení seriálu Black Books, protože většina českých fanoušků vás nejspíš zná právě z tohoto britského seriálu. Autorem scénářů byl komik Dylan Moran spolu s dalšími autory, měl jste ale na seriálu taky nějaký autorský podíl?
Vystupování v Black Books jsem si opravdu moc užíval. Tehdy jsem nevěděl, co vlastně v životě budu dělat. Dělal jsem už stand-up komedii, ale ještě jsem nebyl nikdy v televizi a ani jsem to neplánoval. A pak najednou začal sitcomový festival v Hammersmithu v Západním Londýně, kde jsem žil. A tak jsem se stavil na konkurz a dostal jsem tu roli. A už samotné zkoušení bylo plné improvizace a byla to velká zábava. A sice jsme měli skvělý scénář, ale všechny ty drobné gagy a různé fórky se prostě dělaly na place.

Takže jste se nedrželi scénáře?
Ne, nebo určitě ne vždy.

Údajně jste měli na place živé publikum a smích, který je v seriálu slyšet, není hraný, ale je opravdu od živých lidí…
Ano, to je pravda. To natáčení bylo opravdu staromódní, nebo spíš hodně tradiční. Komedie se dnes natáčí většinou bez publika, s jedinou kamerou, jako film. Ale Black Books se natáčely staromódním způsobem asi s pěti kamerami ve studiu. S živým studiovým publikem. Takže tam byly i určité části, které byly předtočené, které se publiku jen promítaly. Ale většina akcí v tom knihkupectví se natáčela živě před lidmi. A vypadalo to asi takhle - něco jsme řekli, a publikum se smálo, ale objevil se třeba nějaký technický problém a: “střih, střih, střih”! Zvuk třeba nebyl v pořádku, takže: “Udělejte to znova”. A protože Dylan Moran a já jsme oba stand-up komici a chtěli jsme z lidí dostat znova ten samý smích, tak jsme prostě museli změnit scénář na místě. Takže jsme řekli něco jiného a “bum” a zase “změna, střih” a tak dále, takže na konci jsme měli prostě pět různých verzí stejné scény. Hodně toho můžete najít na DVD Black Books, tam jsou i některé vystřižené scény.

Dylan Moran jednou řekl v rozhovoru, že stand-up komici jsou dnes trochu jako rockové hvězdy, které cestují po světě se svojí show, vnímáte to taky tak?
Do určité míry je to pravda, protože hrajeme na místě, kde hrají rockové kapely, v arénách, na velkých stadionech, a máme kolem sebe spoustu lidí, cestujeme v kamionech a trochu se to celé vymknulo z ruky. Já myslím, že komedie se ale nejlépe dělá v malých klubech, v obřím sále to trochu ztrácí na intimitě. Takže nejvíc lidí jako limit může být… teď je těžké vybrat nějaké číslo… třeba dva tisíce lidí. Co je víc, už může být trochu těžké zvládnout.

Jaké je pro vás vystoupit z vašeho jazykového prostředí? Protože obyčejně jsou vaše vystoupení plná jazykových hříček nebo odkazů na britské kulturní prostředí. Máte obavu, že v zemích, kde není první jazyk angličtina, by vám třeba nemuseli rozumět?
Já vím, to je pravda a jsem si toho vědom, když v těchto zemích vystupuji. Minulý rok jsem jel do pár zemí jen tak moje vystoupení vyzkoušet a vidět, co se stane. Byl jsem ve Švédsku, v Estonsku a Finsku a uvědomil jsem si, že jsem vlastně vůbec vystoupení nezměnil a fungovalo to, změnil jsem jen pár slovíček, která jsou třeba slangová a nepřekládala by se dobře. A občas zpomalím, a když je nějaká část, kdy vidím, že se na mě publikum kouká s výrazem “cože?”, tak zastavím a najdu nějakou cestu. Zeptám se třeba publika, co si myslí, že jsem řekl a podobně. Já prostě chci, aby lidé viděli stejnou show, kterou předvádím všude a nechci to zjednodušovat nebo měnit. Je to stejné vystoupení, jaké jsem dělal na stadionu ve Wembley. Kromě pár technických věcí. Ale nic neměním, jen vedu s publikem větší dialog a ujišťuji se, že mi rozumějí a snažím se je do hry zapojit.

Na internetu je k vidění váš portrét s dýmkou a v tričku s nápisem “takhle vypadá feminista”- co vlastně pro vás znamená být feminista a komik, dělal byste třeba někdy vtipy o ženách?
Ne, nikdy. Tím jsem si jistý. Myslím si, že je všude spousta velmi laciného humoru, který uráží ženy. A to nemám rád. To záleží na jednotlivém komikovi, ale mě připadají vtipy o znásilňování nebo o násilí takové… jak to říci… nezodpovědné. Protože to zlehčuje příliš vážnou skutečnost. Nemyslím si, že by měla v komedii existovat nějaká cenzura nebo tabu, komik může vtipkovat o čemkoliv, ale pro mě osobně je to nepřípustné. Myslím, že to nenápadně podkopává vážnost těchto problémů. A to jen za cenu laciného vtipu- jsou tu jiné věci, o kterých můžeme vtipkovat, já si dělám legraci z těch mocných a ne z těch slabých. Dělám si legraci z vlády, z institucí z mocných a bohatých a privilegovaných. To jsou ti lidé, které bychom měli popichovat.

Video: vzkaz Billa Baileyho Metallice