Bezdětných politiků přibývá. Proč ale nemít děti ve společnosti, kde je člověk absolutní hodnotou?
V Evropě přibývá političek a politiků na vedoucích pozicích, kteří nemají děti. Měli bychom se tohoto trendu obávat, nebo je pouze logickým vyústěním vývoje na starém kontinentě, kde bezdětných stále přibývá? „Rozhodnutí mít, nebo nemít děti, je záležitost z privátní sféry,“ uvedl v pořadu Pro a proti politolog a šéfredaktor serveru Alarm Jaroslav Fiala.
„I ti, kdo děti nemají, se mohou rozhodovat o budoucnosti stejně odpovědně. Je řada postav, které byly přínosem pro společnost a děti neměly. Naopak byli politici, kteří děti měli, ale nemůžu říct, že třeba takový Josef Stalin se rozhodoval nějak dobře a odpovědně o budoucnosti svojí země," říká Fiala.
Rozpor je podle něj v tom, že v Česku je spousta politiků, kteří děti mají a je u nás kulturní trend děti mít, ale na druhou stranu je spousta překážek v sociálním systému pro lidi, kteří by děti mít chtěli, ale nemůžou.
Mít, nebo nemít děti považuji za osobní záležitost. O kvalitě práce politika se rozhoduji na základě jiných kriterií, třeba plnění politického programu.Jaroslav Fiala
„Jedná se o svobodné matky, o problémy s adopcí dětí, o špatnou sociální politiku. A přestože politici nebo političky děti mají, tak se mi zdá, že tento problém neřeší. I když je v této společnosti zakódováno, že je správné děti mít, tak k tomu často ty podmínky nejsou příhodné.“
Politolog analyzoval pohnutky, proč lidé nemají děti. „Jeden z důvodů je to, že se chtějí nějak realizovat, třeba pečovat o věci veřejné, oddají se tomu natolik, že ostatní nestíhají.“
„Politika je profese, která od lidí vyžaduje velkou oddanost. Bezdětnost může být i výhoda, protože pak se můžou více věnovat těmto věcem,“ soudí Fiala.
Ředitel Občanského institut Roman Joch uznává, že jsme v historicky unikátní situaci. „Takže nevíme, jaké to bude mít dopady, ale mělo by nás to rozhodně zajímat.“
Dítě je vnímáno některými jako břímě a obtíž. Pak je otázka, proč bychom měli mít politický režim, který velebí člověka a jeho práva, když my jako společnost v malém dítěti nevidíme vzácný poklad, ale spíš břemeno. Roman Joch
„Státníci vždy měli potomky, takže byla jistota, že myslí na to, jak bude vypadat země, ve které budou žít jejich děti a vnoučata.“
Podle Jocha můžeme najít konkrétní příklady státníků se spoustou dětí, kteří se ovšem chovali jako padouši, stejně jako těch, kteří neměli děti žádné, ale byli skvělí.
„Jde o trend, o velká čísla, zda v dlouhodobé perspektivě státník, který nemá vlastní děti, bude rozhodovat stejně odpovědně jako státníci s dětmi. Vnoučata těch z nás, kteří mají děti, to uvidí za sto let, jaká zkušenost bude s politiky, kteří nemají vlastní děti.“
Joch vidí nesoulad mezi politickou teorií, na které je postavena naše demokracie založená na lidských právech, a mezi našim praktickým jednáním, tedy rozhodnutím nemít děti ve společnosti postavené na výsostné úctě k člověku a uznání jeho hodnoty.
S tím, že rozhodnutí nemít děti může být u určitých profesí kompenzováno větší oddaností vlastnímu povolání, ředitel souhlasí.
„Jen si nejsem jist, jestli to platí i pro státníky, kteří se zabývají ne vědou, uměním, vzděláváním nebo péčí o druhé, ale mocí a praktickou společností,“ upozornil Roman Joch.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
